Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Nová Scéna Národního Divadla
  • Příběh: Nová scéna Národního divadla

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Nová scéna Národního divadla
Smyšlený příběh

Příběh: Nová scéna Národního divadla

Příběh: Nová scéna Národního divadla
❧

„Tady to končí, pane Vondráček, dál už nesmíte,“ zasyčel mladý dozorčí a zatarasoval cestu svou postavou.

Vondráček však nevnímal slova. Upřeně hleděl na stěnu z průsvitného skla, která se před ním tyčila jako ledový útes. Byl rok osmdesát a kolem něj vrzal beton rozestavěné budovy. Vzduchem se vznášel pronikavý pach mokrého cementu a čerstvého tmelu, který mu lepil dýchání v plicích. V rukou svíral starý kožený zápisník, jehož stránky byly okrajované žlutě.

„Jen jednu minutu,“ vydechl Vondráček a udělal krok vpřed. „Musím vědět, jestli je tam stále ten zvuk.“

Dozorčí se zasmál, ale v jeho očích byl vidět neklid. V té době se v Praze o mnoha věcech mlčelo, a tato nová stavba, s jejími zelenými mramorovými deskami, které vypadaly jako kůže nějakého obřího zaspalého zvířete, měla být symbolem moderny. Jenže pro Vondráčka, bývalého zvukového technika, který znal každé ticho v tomto městě, byla budova něčím jiným. Byl to obří lapač šepotu.

Využil okamžiku, kdy dozorčí odvrátil zrak k hlučné skupině dělníků, a prudce se protmítl kolem něj. Vběhl do sálu, kde se ještě neustálalo vše. Světlo dopadalo skleněnými tvarovkami zvenčí a vytvářelo na podlaze podivné, rozmazané geometrické tvary. V tichu sálu, který měl být prázdný, Vondráček ztuhl.

Z hloubi prostorů, kde se připravovaly mechanismy pro budoucí Laternu magiku, se ozýval hlas. Nebyl to křik ani mluvení. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu otáčí klikou starého mlýnka, ale s tónem, který připomínal lidský pláč. Ten zvuk zde slyšel už několikrát, vždy ve stejnou hodinu, přestože v budově v tu chvíli nebyl jediný živý člověk.

Vondráček se pustil do chladného, hladkého mramoru stěny. Prsty cítily mrazivý povrch serpentinitu. Zvuk zesílil. Najednou se před ním z hlubin sálu vyvstala postava. Byl to muž v šedém plášti, s tváří tak bledou, že v šeru vypadala jako vytesaná z téhož kamene, ze kterého byla postavena fasáda. Muž nestál na zemi, spíše se v prostoru vznášel, jako by byl součástí nějakého neviditelného obrazu, který se právě promítal na stěnu.

„Ještě není čas na oponu,“ řekl muž hlasem, který nezněl z úst, ale přímo z Vondráčkových spánků.

Vondráček chtěl vykřiknout, zeptat se, kdo je a jak je to možné, ale muž jen pomalu zvedl ruku a ukázal na skleněnou stěnu. V ten moment se Vondráček podíval za sebe. Sklo, které mělo být průhledné, se změnilo. Už neviděl ulici ani dozorčího. Viděl Prahu, jakou neznal – město plné světel a tvarů, které nedávaly smysl, budovy, které se kroutily jako rostliny a lidi, kteří místo mluvení vysílali barvy.

„Tohle je skutečná scéna,“ zašeptal cizinec. „Ta budova, kterou tady stavíte, je jen brána. Ale klíč se ztratil v betonu.“

Vteřinu poté se ozval ostrý řev dozorčího. Vondráček mrkl a byl zpět. Muž v plášti zmizel. Skleněná stěna byla opět jen sklem a za ní stál rozhněvaný strážce, který ho hrubě chytil za rameno a táhl ho ven z budovy.

Vondráček se nebránil. Jen v kapse cítil, jak mu ztuhla ruka. Když později doma otevřel svůj zápisník, zjistil, že na prázdné stránce je vyryta jedna jediná věta, kterou si sám nikdy nenapsal: „Hledej v mramoru, kde ticho přestává být prázdnotou.“

Od té doby Vondráček každých pár let navštíví budovu Nové scény. Stojí u téhož mramorového sloupu, přiloží k němu ucho a naslouchá. Tvrdí, že ten muž v plášti tam stále čeká, uvězněný v geometrii postmodernismu, a že jednou, až bude čas správně nastaven, se brána znovu otevře.

Kdo dnes projde kolem zeleného mramoru a pocítí náhlý chlad, ač je léto, možná právě teď slyší ten samý kovový pláč, který stále volá z hloubi betonu.

✦
Příběh se váže k památce Nová scéna Národního divadla Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)