Příběh: Nová Ves (Jinonice (Praha 13))
Když se matka Markétka probudila, byl na jejím hrudníku pták.
Nebyla to holubice z hnízda pod střešní taškou, ani vrabec, který by se ztratil v komíně. Byla to malá, černá sýkorka s perem, které svítilo jako voda po dešti. Markétka se nepohnula, jen se dívala, jak pták sedí na jejím prsu, nehybný, jako by byl z vosku. Vzduch v malé usedlosti voněl po vlhkých listí a po dřevěných truhlích plných sušeného ovoce – to byla vůně, kterou znala od dětství. Ale pod touto vůní se teď táhlo něco jiného: kov, jako by někdo rozbil starý meč uprostřed noci.
„Matko,“ zašeptal její syn Jindřich, který stál v rohu s lucernou v ruce. „Co to máš?“
Markétka se nepokusila ptáka stáhnout. „Nevím,“ odvětila. „Ale včera večer jsem slyšela něco, co bych neslyšet neměla.“
Bylo to v lese, kde vedle Prokopského potoka stály staré mlýny, které už nikdo nepoužíval. Markétka tam chodila sbírat byliny, když se voda zvedla a přehrazené potoky začaly syčet jako ženy v kostele. A pak – nehlučný zvuk, jako by někdo tahal za provaz napnutý mezi stromy. Ale když se podívala, nikdo tam nebyl. Jen vlhký písek a na něm otisky, které vypadaly jako stopa člověka… a stopa něčeho, co člověkem být nemohlo.
„Ty jsi tam byla sama?“ Jindřichovo hlas zněl ostře, jako kámen, který se valí po svahu.
„Ano.“ Markétka konečně pohnula rukou a pták spadl na zem. Ale místo aby odletěl, zůstával na místě, jako by ho něco drželo. „A teď je tady.“
Otec Jindřich – ten pravý, farář z Jinonic – přišel až za svítání. Když viděl ptáka, který ležel na zemi jako mrtvý, ale s perem, které stále svítilo, zkřížil se a zašeptal: „To není pták. To je znamení.“
Markétka se neptala, co znamená. Věděla, že když něco takového přijde do domu, není to náhoda. Věděla, že lesy v Nové Vsi skrývají věci, které by lidé raději zapomněli. Jak ty staré mlýny, které nikdy nepotopila voda, i když potok pod nimi prý jednou prorazil hráz. Jak ty kameny, které se nacházely v lomu u Opatřilky a které měly tvary, jako by je někdo vyřezal rukama.
„Včera jsem viděla něco, co mě přivedlo sem,“ řekla Markétka a vzala ptáka do dlaní. „A dneska to přineslo mě k tobě.“
Farář se podíval na Jindřicha, který stál u okna a díval se ven, kde se mezi stromy vloudil slabý vítr. „Nová Ves není jako ostatní vesnice,“ řekl. „Zde se stalo něco, co nikdo nechápe. A teď se to vrací.“
Pták v Markétčiných rukách ztlumil svit. Když ho pustila, vzlétl k oknu – ale místo aby odletěl, zůstal viset ve vzduchu, jako by ho něco neslo. Pak se rozpadl na prach, který se rozptýlil v paprscích ranního slunce.
Od té doby už nikdo v Nové Vsi neviděl sýkorku s perem, které svítilo jako voda. Ale když v noci přišel déšť a potoky se rozvodnily, lidé z vesnice slyšeli zvuk, jako by někdo tahal za provaz mezi stromy. A někdo – možná Markétka, možná někdo jiný – tam chodil sbírat byliny, i když nikdo nevěděl, proč.
Dnes už tu žádné mlýny nejsou. Jen les, kameny a naučná stezka, která vede kolem míst, kde se dříve děly věci, které nikdo nechápe. Ale když v létě usedneš na břeh Prokopského potoka a posloucháš, jak voda šumí mezi kameny, někdy uslyšíš něco, co zní, jako by někdo šeptal tvým jménem.
A pak se podíváš kolem – a uvědomíš si, že Nová Ves čeká, až přijdeš zpátky.