Příběh: Novákovy garáže
„Klíče jsou v zapalování, ale motor mlčí, jako by v něm ztuhla krev!“ zakřičel Viktorin a prudce udeřil dlaní do kovového kapotu. Vzduchem se rozlilo těžké, sladké aroma benzínu smíchané s vůní čerstvé betonové omítky a mokrého betonu. Byl prosinec roku 1932 a nové garáže na břehu Labe ještě voněly barvou a novotou.
Jaroslav Novák stál vedle něj a tiše sledoval, jak se z úst výfuku uniká tenký proužek bílého dýmu. Vzduch byl mrazivý, v Hradci už začínal mrznout a z řeky stoupala mlha, která obalovala zaoblené stěny budovy jako bílé hladiny. Jaroslav nebyl mužem, který by věřil v náhody. Věřil strojům, věřil geometrii Josefa Fňouka a věřil síle motorů. Jenže to, co se právě dělo s tímto vozem, popíralo veškerou mechaniku.
Vůz byl v naprostém pořádku. Předtím, než vjel do prostor garáže, běžel jako zprostředkovaný blesk. Teď však, v samotném srdci tohoto moderního chrámu automobilismu, odmítal naskočit. Viktorin, zkušený mechanik s mastnými prsty a tváří zrudlou mrazem, zkusil startovat znovu. Jen duté cvaknutí.
„Podívejte se na to, pane Nováku,“ zašeptal Viktorin a ukázal na podlahu.
Pod vozem se nešířila louže oleje, ale tvořil se tam zvláštní, dokonale kruhový vzor z jemného, stříbrného prachu. Prach se pomalu vlnil, jako by pod betonovými deskami dýchalo něco obrovského. Jaroslav se sklonil. V ten moment se v budově rozlehlo tiché, kovové zazvonění, přestože v okruhu deseti metrů nebyl žádný zvonek ani kovový předmět, který by mohl být v pohybu.
„Kdo tu je?“ zvolal Jaroslav a jeho hlas se rozbil o hladké, funkcionalistické stěny.
Odveďte pohled k východnímu traktu, kde se v šeru rýsovaly betonové podpěry. Tam, v hloubce stínů, stál muž. Neměl na sobě žádný olejový plášť ani klobouk tehdejší doby. Měl na sobě šedý plášť, který vypadal, jako by byl utkaný z mlhy, a v ruce držel malý, kovový předmět, který v šeru slabě žhnul modravým světlem.
Jaroslav udělal krok vpřed, ale muž se nepohnul. Jen pomalu zvedl ruku a ukázal prstem směrem k řece, k místu, kde budova končila a začínal prázdný prostor, který měl být kdysi činžovním domem. V tu chvíli se motor vozu bez jakéhokoliv zásahu rozběhl. Nebyl to však běžný zvuk spalovacího motoru. Byl to harmonický, hluboký tón, který vibroval v hrudníku obou mužů a rozvibroval skla v oknech garáží.
„Kdo jste? Co jste s vozem udělal?“ vykřikl Jaroslav a rozběhl se k neznámému.
Když však doputoval k místu, kde muž stál, našel tam jen prázdnotu a lehký průvan, který mu pálil do tváří. Muž zmizel, jako by ho pohltil samotný beton. Na zemi však zůstal ležet ten malý kovový předmět. Jaroslav ho zvedl. Byl to klíč, ale ne od žádného zámku, jaký v té době znali. Byl hladký, bez zubů, vyroben z materiálu, který zůstával ledově studený, i když ho Jaroslav svíral v horké dlani.
Viktorin přiběhl za ním, zmatený a vybledlý. „Pane Nováku, ten vůz... on teď jede jinak. Je to, jako by neopotřebovával palivo.“
Jaroslav se podíval na svůj nový palác z betonu a železa. Cítil, že tato budova není jen úložištěm strojů. Byla to brána. Něco, co v roce 1932 zrovna přišlo do světa, nebo se z něj pokusilo uniknout, našlo v těchto zaoblených liniích a čistých plochách místo, kde se cítilo být doma.
Klíč si Jaroslav schoval do kapsy a už ho nikomu neukázal. Do konce svých dnů každou noc procházel prázdné garáže a naslouchal. Věřil, že pokud jednou znovu uslyší ten tón, najde cestu k tomu, kdo mu klíč zanechal.
Když dnes procházíte chladnými chodbami těchto garáží, možná pocítíte, jak vám v kapsách chladnou prsty a v uších zní tiché, kovové zvonění, které nepatří do tohoto století.