Příběh: Nové proboštství (Vyšehrad)
„Kde jste to schoval, vy šílený člověče! Kde je ten klíč?“
Křik probošta Václava Štulce rozsekl ticho nově vyvztavěných chodeb. Jeho boty duněly po kamenném povrchu monumentálního schodiště, které s chladným rozmachem vedlo do horního patra. Štulce zastavil u zábradlí, prsty se mu třesly a v nose cítil pronikavý pach čerstvé vápnové malby a vlhkého kamene, který doprovázely poslední dny výstavby tohoto domu.
Naproti němu stál muž jménem Jan Norců, tichý pomocník, který se do budovy dostal jako jeden z posledních řemeslníků. Norců se nehýbal. Díval se s prázdným pohledem na stěny novogotického domu, jako by viděl něco, co nebylo v pláních architekta Niklase. V ruce svíral starý kousek pergamentu, který našel v troskách zaniklého kostelíku svatého Klimenta, právě tam, kde nyní nad vchodem vyčníval nový arkýř.
„Není to klíč od dveří, pane probošt,“ odpověvěl Norců tichým, monotónním hlasem. „Je to klíč k cestě, která nemá konec. Pokud ji jednou vykreslíme, už z ní nikdo nevyjde stejný, jako do ní vstoupil.“
Štulce s phúlem v hrdle přistoupil blíž. Byl to muž řádu a víry, ale v očích Norceho viděl něco, co ho mrazilo v zádech. Pomocník s nízkou hlavou vykročil z domu směrem k západnímu dvoru. Probošt ho následoval, jeho plášť švuhal o hladké zdi budovy ve tvaru písmene H. Venku, na prázdné ploše před západním průčelím, se Norců zastavil.
Vzal do ruky kádnici s tmavou barvou a začal na zem kreslit. Nebyly to náhodné čáry. S precizností šíleného geometra přenášel na pražskou zem obraz z daleké Francie, z katedrály v Chartres. Kreslil bludiště. Křivky se proplétaly, kroužily a stahovaly se do středu, vytvářejąc složitý vzor, který vypadal spíše jako past než jako cesta k bohu.
„Co to děláte? To je nesmysl!“ zařval Štulce a chtěl ho zastavit.
Vteřinu předtím, než se ho dotkl, Norců dopsal poslední čáru a vykročil doprostřed namalovaného labyrintu. V ten moment se stalo něco, co vyvratilo veškerou logiku. Norců nešel po zemi. Jeho kroky byly lehké, téměř nehmotné, a přesto, jakmile došel do středu bludiště, ztichl celý svět. Zmizel zvuk větru v Štulcových sadách, utichlo štěkání psů v dálce.
Štulce ztuhl. Viděl, jak Norců v centru labyrintu pomalu vzhlédl. Jeho oči už nebyly lidské; svítily podivným, stříbrným světlem, které nepatřilo do tohoto století ani do tohoto města. Norců neřekl ani slovo, jen natáhl ruku směrem k proboštství, k nápisu Soli Deo Gratia, a pak se prostě rozplynul. Nezůstal po něm ani stín, jen čerstvá, vlhká barva na zemi, která začala v nestálém rytmu pulzovat.
Probošt Štulce zůstal stát sám. Vzduch kolem něj ztěžkl a začal vonět starým papírem a kadidlem, přestože v okolí nebyl žádný sál. Ruka se mu dotkla chladného kamene fasády. Podíval se na bludiště pod nohama a pocítil neodbytnou touhu vstoupit do něj, zkusit najít cestu, kudy Norců odešel. Ale strach byl silnější.
Když se otevíraly brány proboštství pro první hosty, bludiště tam stále bylo. Někteří v něm viděli jen dekoraci, jiní hračku pro děti. Jen probošt Štulce věděl, že v určitém úhlu, při určitém světle, se linie labyrintu pohybují.
Kdoenkoliv, kdo dnes stojí na Vyšehradě a hledí na tyto namalované cesty, možná pocítí ten samý zvláštní tah v hrudi. Je to volání místa, které uchovává tajemství muže, jenž našel cestu ven z času. Bludiště stále leží u západního průčelí a čeká na toho, kdo se odváží dopřít do středu a zjistit, kam Norců skutečně zmizel.