Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Novohradská Brána
  • Příběh: Novohradská brána

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Novohradská brána
Smyšlený příběh

Příběh: Novohradská brána

Příběh: Novohradská brána
❧

Václavovi prsty byly rudé a popraskané od neustálého doteku studeného kamene, zatímco se snažil vyhlazit nerovnost na novém pilíři. Špórc vápenné malty mu pálil v očích a každý nádech chutnal po vlhkém prachu a čerstvě řezaném dubu. Štěpánek Netolický stál několik kroků za ním, jeho těžké kroky na surové zemi zněly jako údery kladiva.

„Tady musí být každá hrana ostrá jako břitva, Václave!“ zařval mistr a jeho hlas se odrazil od čerstvých zdí brány, která se tyčila jako nová, neochvějná stráž mimo staré město. „Tato brána nesmí být jen průchodem. Musí stát tam, kde ji nikdo z vnitřních hradeb nebude moci snadno zasáhnout. Musíme mít předstup, než nepřítel vůbec uvidí naše staré zdi!“

Václav jen polknul a znovu se sklonil k práci. Cítil na zádech chladný dech večera, který se plazil od rybníka Svět. Mlha, hustá a šedá jako vlna nečisté ovčí vlně, začala stoupat z údolí a obalovala Zlatou stoku, která pod bránou tichým šuměním tekla. Vzduch byl těžký, nasycený vůní mokré země a tlejícího listí.

„Už je čas jít,“ zamumlal Václav, když se světlo zapadajícího slunce ztratilo za stromy. „Mistře, vidíte tu mlhu? Skoro nic nevidím přes ten most.“

Štěpánek se zastavil a zúžil oči. Padací most byl zvednut vysoko, jeho těžké řetězy visely jako spící hadi. Cesta k městu byla přerušena prázdnotou a hladinou vody, která se v šeru leskla jako tekuté stříbro.

„Vidím ji,“ odvětil mistr, ale jeho hlas už nebyl tak pevný. „Ale vidím i něco dalšího.“

Václav vzhlédl. Z hluboké šedi mlhy, přímo z místa, kde by neměl být žádný chod, se vynořil stín. Nebyl to rytíř v těžké zbroji ani vesničan s kůlem. Byl to muž, jehož oděv připomínal látku utkanou z ranního mraku – šedou, hladkou a neuvěřitelně lehkou. Neběžel. Nebězkl. Kráčel přímo po hladině Zlaté stoky, jako by voda byla pevným kamenem. Jeho kroky nezpůsobovaly ani jediný kruh na hladině, ani jediný zvuk rozštěpení vody.

„To není možné,“ vydechl Václav a cítil, jak mu v žaludku roste ledová tíha. „Mistře, on... on jde po vodě!“

Štěpánek Netolický neudělal ani krok zpět, ale jeho ruka se sevřela na jílci krátkého meče. „Stůj klidně. To není člověk, Václave. To je něco, co se zrodilo z tohoto místa dřív, než jsme položili první kámen.“

Postava se přibližovala k bráně. Muž byl tichý jako pohyb stínu. Když dorazil k samotnému pilíři, kde Václav před chvílí pracoval, zastavil se. Jeho tvář byla v šeru nečitelná, jen dvě světlá místa, která mohla být oči, ale nebyly jistě. Muž vzhlédl k masivním dubovým dveřím, které byly pevně zavřené a zajištěné těžkým tráčem.

Václav chtěl vykřiknout, chtěl volat stráže, ale hlas mu uvízl v hrdle. Sledoval, jak muž položí ruku na dřevo brány. Nedělo se nic neobvyklého, dokud se muž nezačal pohybovat vpřed. Neotevřel dveře. Nepřitlačil na ně rameno. On prostě prošel skrz ně. Jako by dubové dřevo bylo jen hustým kouřem, prošel tělem skrze hmotu a zmizel na druhé straně, směrem k Svinenskému předměstí.

Václavovi se zatočila hlava a musel se opřít o nejbližší kámen. Když se konečně odvážil vydechnout, mlha byla stále stejná, šumění vody neustalo a Štěpánek stál jako zkamenělý socha.

„Viděl jste to?“ vykoktal Václav. „On prostě... zmizel uvnitř té zdi.“

Mistr se k němu otočil. V jeho očích nebyl strach, ale podivné, hluboké porozumění, které Václavovi nedalo spát. Štěpánek přistoupil k pilíři, na kterém Václav pracoval, a položil na něj svou dlaně.

„Cítíš to?“ zeptal se tiše.

Václav přistoupil blíž. Kámen, který ještě před chvílí byl ledový a vlhký, nyní vyzařoval neobvyklé, hřejivé teplo. Nebylo to teplo slunce, ale tep, jako by v hloubi skály pod jejich prsty pulsovalo živé, tiché srdce.

„To místo si pamatuje cesty, které už neexistují,“ řekl Štěpánek a podíval se na bránu, která v temnotě vypadala jako obrovský, neprostupný strážce.

Václav se té noci vrátil domů, ale nikdy se už nedokázal zbavit pocitu, že když zavře oči, stále vidí tu šedou postavu kráčící po hladině. Brána stojí dodnes, pevná a neochvějná, ale v jejích zdech stále někde v hloubi ticha tluče teplo, které nelze vysvětlit lidskou rozuměnou řečí.

✦
Příběh se váže k památce Novohradská brána Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)