Příběh: Nový kostel Církve bratrské
„Tady to končí, Jakubu, prostě to tady končí,“ vyštěkl muž a vrhal pohledem na tlustý obal s dokumenty, které držel v roztřesené dlani. Stáli v mrazivém prosincovém vzduchu roku dva tisíce deset, těsně před budovou, která vypadala, jako by vyrostla přímo ze země. Jakub mlčel. Jeho prsty v kapsách kabátu křečovitě svíraly poslední zbytek úspor, které už dávno neměly být jeho. V hlavě mu hřmělo. Zrada, kterou spáchal proti svým nejbližším, ho srazila na kolena dříve, než stihl udělat jediný krok směrem k východu z města.
Kolem nich vznášel se pach vlhké země a mrazu, který kousal do tváří. Jakub pohlédl na střídavě skloněné linie střechy, které se v šeru skoro ztrácely. Nebyl to chrám, jaký znal z dětství. Žádné věže sahající k nebi, žádné hrozivé kamenné tváře. Tato stavba se do země zakrývala, jako by chtěla ochránit každého, kdo do ní vstoupí, před pohledy světa.
„Vstupme dovnitř,“ zamumlal Jakub. Hlas mu zněl cize, jako by patřil někomu jinému.
Když překročili práh a sestupovali do prostor zahloubených v terénu, světlo se změnilo. Nebylo to ostré světlo lamp, ale měkký, diffused jas, který zdál se pohlcovat hluk zvenčí. V sále bylo ticho, které nebylo prázdné, ale husté, téměř hmatatelné. Jakub cítil, jak mu v hrudi tluče srdce, rychlé a nepravidelné jako zraněný pták. Postavil se doprostřed sálu a rozhlédl se po čistých liniích a světlých stěnách. V ten moment měl pocit, že stěny nebrání vniku zvenku, ale drží v bezpečí to, co je uvnitř.
Zatímco jeho společník rozhořoval vášnivý spor o peníze a zodpovědnost, Jakub ztuhl. Všiml si něčeho zvláštního. V jednom z rohů sálu, tam, kde světlo dopadalo pod zvláštním úhlem, stála stará dřevěná židle. Na ní ležela malá, zapomenutá knížka s rozvolněným vazbováním. Bez přemýšlení k ní přistoupil.
Když knížku otevřel, vypadla z ní fotografie. Byla černobílá, s okraje zažloutlá. Zobrazovala skupinu lidí před malým domem v Nádražní ulici, lidi s tvářemi plnými naděje a klidu. Jakub pocítil náhlý, ostrý chlad v zátylku. Na fotografii byl muž, který vypadal přesně jako on. Stejný tvar nosu, stejný hluboký pohled v očích, stejný způsob, jakým držel ruku v kapse. Pod snímkem byl napsán krátký vzkaz: „Víra není v kamenech, ale v odvaze začít znovu.“
Jakub vyhrnul hruď. V sále se najednou rozhostala zvláštní teplota, jako by ho objala neviditelná ruka. Hlas jeho společníka, který předtím zněl jako bič, se stal vzdáleným šumem. V tom tichu, v srdci moderní stavby, která se skromně schovávala v zemi, zaslechl Jakub zvuk, který tam neměl být. Byl to tichý, rytmický zvuk, připomínající tlukot srdce, který přicházel z hloubky podlahy.
„Kdo to byl?“ vydechl Jakub a prsty jemně přejel po hrubém papíře fotografie.
Jeho společník přestal mluvit. Podíval se na Jakuba, pak na knížku a v jeho očích poprvé od mnoha let zmizela nenávist. Zůstalo tam jen zmatení. V sále se rozlilo světlo, které nešlo vysvětlit polohou oken ani elektrickým přívodem. Bylo to zlatavé, hřejivé světlo, které zaplavilo prostor a na okamžik vymazalo všechny hranice mezi minulostí a přítomností.
Jakub zavřel oči. V ten moment věděl, že už nemůže odejít jako ten stejný člověk. Něco v něm prasklo, ale nebyl to pocit destrukce. Byla to úleva, jako když po dlouhých letech v temnotě poprvé uvidíte obzor.
Když znovu otevřel oči, světlo zmizelo. V sále panoval běžný šerý prosinec. Jakub však fotografie nevrátil do knížky. Pevně ji sevřel v dlani a s tichým, ale pevným rozhodnutím se otočil kmuži, který s ním přišel.
Stále nevíme, zda ta fotografie skutečně patřila jeho předkovi, nebo zda byla jen náhodným zapomenutým předmětem. Jen takové je, že Jakub z té budovy vyšel s přímými zády a v srdci s něčím, co se nedá zaplatit žádnou částí peněz. Kdo dnes prochází těmi tichými sály v Litomyšli, občas pocítí ten samý zvláštní hřejivý proud vzduchu, který člověka přinutí zastavit se a zapřát si, aby i on našel svou vlastní odpověď v hloubce tohoto místa.