Příběh: Nový Šaumburk
„Ustupte od hradeb, vy psi, nebo vám zbraně rozsekám na kousky!“ řval Jakub z Lhoty a v dlani mu vibroval těžký meč, zatímco z hrdla mu stoupal pachuť železa a prachu. Krev mu stékala do levého oka a rozmazávala svět do červeného oparu, ale pohled udržel pevně upřený na bránu Nového Šaumburku. Kolem něj v hrobovém tichu stál zbytek jeho oddílu, dýchali těžce a jejich zbroje v horkém slunci skřípaly při každém sebemenším pohybu.
Před nimi se tyčily hradby, které měly být nezdolné, ale vzduch nad nimi byl těžký očekáváním zrady. Jakub věděl, že někde tam nahoře, v chladu kamenných komnat, sedí muž, který prodal svou čest za h handful stříbrných mincí. Vzduchem se nesl pronikavý zvuk rohů, který zněl jako výzva k poslednímu tanci.
„Jakube, je nás příliš málo,“ šeptal mu do ucha mladý voják, jehož hlas se třásl jako list v podzimovém větru. „Tato pevnost nás pohltí, než slunce klesne za hřebeny Javorníku.“
Jakub neodpověděl. místo toho pevněji sevřel jilec meče. Cítil, jak mu pod kůží pulzuje hněv. Nebyla to nenávist k nepříteli, ale k tichu, které z hradu vycházelo. Věděl, že v hloubi zdí už někdo otevřel tajnou branku. Věděl, že zpráva o jejich příchodu byla poslana dávno předtím, než první kopyto jejich koní dopadlo na cestu z Lhoty.
„Kdo z vás chce žít v řetězech?“ vykřikl Jakub a jeho hlas rozšeplil ticho. „Kdo z vás chce, aby ho historie pamatovala jako zbzalece, který stál v prachu a díval se, jak mu vytrhávají srdce z hrudi?“
V tu chvíli se z hradeb ozval smích. Nebyl to smích vojáka, ale člověka, který už vyhrál. Z vrcholů hradeb začaly létat šípy. První zasáhla mladého vojáka vedle Jakuba přímo do hrdla. Chlapec nevydechl ani slovo, jen se zhroutil do prachu, a krev vyprskla na Jakubovy boty jako horký potok.
Jakub neváhal. S řevem, který mu roztrhl hrdlo, vyrazil vpřed. Cítil, jak mu vítr bičuje tvář a jak pod nohama praskají kameny. Každý krok byl bojem proti gravitaci a strachu. Vrazil do první linie nepřátel s takovou silou, že cítil, jak se mu v rameni něco pohnulo. Meč v jeho ruce se stal prodloužením hněvu. Sekal dovoko, vnímal pach potu, kůže a rozbitého železa. Svět se smrskl na šíři jeho zraku a ostří jeho zbraně.
Když konečně prolomil cestu k vnitřnímu dvoru, uviděl tvář zrádce. Byl to muž s ledovým pohledem, který v klidu sledoval masakr z terasy. Jakub k němu vyrazil, ale cesta byla dlouhá a cesta byla zblovaná těly jeho vlastních lidí. V momentě, kdy se k němu zrádce naklonil, aby mu vyřekl poslední posměšek, Jakub pocítil prudký ráz do zad.
Klesl na kolena. Chladný kámen dvoru se dotýkal jeho tváře. Cítil, jak z něj vyprchává život, ale v ústech měl stále chuť vítězství, protože v rukou pevně svíral kousek pergamentu, který z hradu vytrhl. Byl to seznam všech, kteří se podíleli na zradě.
„Tento hrad vás nepřežije,“ vydechl Jakub a krev mu zaplnila ústa. „Kdo jednou zradí, ten se stane jen prachem v těchto zdech.“
Zrádce se jen ušklíbl a odvrátil se. Jakub zavřel oči. Poslední, co slyšel, byl zvuk padajících kamenů a vzdálený křik lidí, kteří znali cenu za odvahu.
Dnes už nikdo neví, kam zmizela ta jména z pergamentu, ale když dnes stanete mezi těmito chladnými zříceninami a přiložíte ucho k prastarým kamení, možná uslyšíte ozvěnu toho posledního, zoufalého řevu, který odmítal mlčet.