Příběh: Obchodní dům Breda
„Tady to končí, pane Weinsteine, víc už z těchto stěn nevytáhnu,“ vyštěkl stavitel a praštil dlaní do hladkého, studeného betonu. David Weinstein však neposlouchal. Stál uprostřed sálu, který v té době neměl v celém státě obdítě, a hleděl do prázdna. Vzduch voněl čerstvou vápnem, vlhkým prachem a drahým tabákem. Světlo z obřích oken se lilo do prostoru jako tekuté stříbro a odráželo se od vyleštěných povrchů, které vypadaly spíše jako stroje než jako stěny domu.
Weinstein pomalu přejížděl prsty po hraně nového pultu. Všechno bylo přesně podle plánů vídeňského mistra Bauera. Čisté linie, žádné zbytečné zdobení, jen síla moderního věku. Ale právě v ten moment se v tichu sálu ozval zvuk, který tam neměl být. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo kroutí klíčem v zámku, který neexistuje.
Zatuhli oba. V budově nebyl nikdo jiný. Zvuk přišel z horního patra, z místa, kde byla jen prázdná plocha připravená pro budoucí zboží. Weinstein zvedl hlavu. Nad ním, v šedi stropu, viděl postavu. Nebyl to dělník, ani kontrolor. Byl to muž v šedém plášti, který tam prostě stál, jako by se zrodil z samotného betonu. Neměl s sebou žádný nářadí, jen malý černý kufr.
„Kdo jste? Jak jste se sem dostal?“ vykřikl Weinstein a jeho hlas se rozlehlo s dutým ozvěnou po celém prostoru.
Muž v plášti neodpověděl. Pomalým, téměř mechanickým pohybem otevřel svůj kufr. Do sálu se rozlil prudký, pronikavý pach ozónu a starého papíru, který přebil vůni čerstvé stavby. Neznámý muž vyndal z kufru předmět, který vypadal jako složitý mosazný přístroj s jemnými ručičkami a skleněnými čočkami. Přiložil si ho k oku a začal pečlivě přeměřovat prostor, jako by hledal v architektuře nějakou trhlinu nebo chybu, kterou nikdo jiný neviděl.
Weinstein vyrazil nahoru. Schody zněly pod jeho botami tvrdě a rozhodně. Když však dorazil do patra, kde předtím viděl postavu, prostor byl prázdný. Jen mírný průvan hýbal prachem v záři dopadajícího slunce. Muž zmizel. Žádné dveře, žádná okna, kterými by mohl tak rychle uniknout.
Na místě, kde muž stál, však zůstal jeden předmět. Byl to malý, dokonale kulatý disk z neznámého černého kovu. Když ho Weinstein zvedl, disk byl ledově studený, přestože v sálu bylo horko z letního poledne. Na povrchu disku byla vyryta jedna jediná číslovka a šipka ukazující přesně směrem k základům domu.
Podnikatel disk schoval do kapsy a celý zbytek dne mlčel. Ale od té chvíle se v domě začaly dít věci, které nedávaly smysl. Někdy v noci, když v budově zůstal sám, slyšel z hloubky základů tiché, rytmické tloučení, jako by pod domem tlouklo obrovské kovové srdce. Občas našel v prázdných chodbách stopu černé tekutiny, která vypadala jako olej, ale zmizela dříve, než ji stihl utřít.
Weinstein se pokusil najít v záznamech kohokoliv, kdo by odpovídal popisu muže v šedém plášti, ale nikdo takového v Opavě neznal. Architekt Bauer jen pokrčil rameny a tvrdil, že moderní budovy mají svou vlastní duši, která se někdy projevuje zvláštním způsobem.
David Weinstein však věděl, že to nebyla žádná duše. Pokaždé, když dotkl svého černého disku, cítil, jak se mu v hlavě rozlévá obraz budov, které ještě nebyly postaveny, a měst, která vypadala jako sny z budoucnosti. Disk nebyl šperkem, byl to klíč k něčemu, co do tohoto času nepatřilo.
Když dům po desetiletích začal chátrat a plameny v roce dva tisíce čtyři polkla část jeho slávy, někteří říkali, že to byl jen nešťastný případ. Jen staré dopisy Weinsteina, nalezené v zapomenutém trezoru, naznačují něco jiného. Psal v nich o muži, který přišel zítřka, aby zkontroloval, zda je základ domu dostatečně pevný pro to, co má přijít poté.
Ten černý disk nikdy nebyl nalezen. Jen někdo, kdo dnes vstoupí do ticha těchto sálů a přiloží ucho k betonu, může stále slyšet to tiché, rytmické tloučení, které čeká na svou pravou chvíli.