Příběh: Obchodní dům Olympic
Antonín prudce odhodil kovovou lopatu, která s hlasitým cinknutím dopadla na hrubý beton. Prach mu dráždil plíce a v krku cítil hořký, suchý pachuť vápna. Nad jeho hlavou se tyčily nové, neústupné ocelové nosníky, které jako kostra obrovského zvířete prořezávaly prázdné místo po starém domě. Vzduch v ulici Spálené byl těžký, nasycený směsí prachu z bourání a pachem čerstvého malta, ale v tomto novém, jasném světle funkcionalismu se zdálo, že i samotný čas plyne rychleji, bez váhy minulosti.
Otřel si čelo hřbetem ruky, čímž si na tváři vytvořil šedou mapu z nečistoty. Střelel pohledem k místu, kde ještě před pár měsíci stály staré, těžkopádné zdi. Tam, kde dříve žil a kde도 vydechl poslední dech slavný malíř Josef Mánes, nyní rostla hladká, geometrická dokonalost. Architektura byla čistá, logická a bez emocí, přesně tak, jak měla být. Jenže Antonínovi v zátylku pulzovalo zvláštní napětí, které nedokázal vysvětlit ani únava, ani žár letního odpoledne.
Když se slunce začalo sklánět k obzoru a protnulo nové terasy ostrými paprsky, stalo se to.
Antonín stál na vysokém lešení u horního patra, tam, kde se připravovaly odstupňované terasy s novým trubkovým zábradlím. Světlo bylo v tu chvíli tak silné, že mu oči na okamžik oslepilo. Když si je znovu třepotal, ztuhl. Na čerstvě vylité, šedé stěně suterénního patra, která měla být naprosto čistá a bez skazy, se v okamžiku zážehl barva. Nebyl to stín, ani odlesk, ani nešvary v betonu. Byla to barva – hluboká, živá, téměř bolestivě jasná modř, která se vlnila přímo v póru materiálu.
Srdce mu začalo bušit proti žebrama jako uvězněný pták. Vydal se po úzkých schodech dolů, ignorujíc volání mistra, a s nezdravou zvědavostí se díval pod nohy. Jakmile dorazil k té stěně, udivilo ho, že modř není na povrchu, ale zdá se, že vyvěrá zevnitř, z samotného jádra železobetonového skeletu. Když k ní přitáhl prsty, nepocítil vlhkost barvy, ale jen chladný, nehybný kámen. Přesto ta modř tam byla, zářila v šeru jako jiskra v popelu.
Zvedl oči a zahlédl v protistranném křídle budovy pohyb. Nebyl to žádný z jeho kolegů. Postava byla štíhlá, oděná v oděvu, který v tomto roce, v roce 1926, už dávno neexistoval. Stála tam, v meziprostoru mezi novou konstrukcí a prázdnotou, a v ruce držela něco, co připomínallo štětec. Pohyb byl plynulý, téměř nehmotný. Postava se otočila směrem k němu, ale místo tváře spatřil jen záblesk světla, jako by se prostor kolem ní ohýbal.
Antonín vyrazil zpět k lešení, ale postava byla pryč. Zůstala jen ta modř na zdi, která se v okamžiku, kdy se z ní Antonín odvrátil, pomalu rozplynula a zanechala po sobě jen šedou, nedotknutelnou plochu moderního betonu.
Dnes tam stojí dům, který oslavuje rozum, světlo a praktičnost. Lidé v něm studují, obchodují a procházejí jeho pasážemi, aniž by tušili, že pod jejich kroky leží vrstva, která odmítá být zapomenuta. Pokud se někdy budete pohybovat v suterénních prostorách nebo se zastavíte u zábradlí na terasách, dívejte se pozorně do míst, kam dopadá jen úzký บ้าง paprsek světla. Někde mezi čistou geometrií a stínem se stále může zhmotnit barva, která nepatří do tohoto století.