Příběh: Obchodní dům Vkus
Bohuslava přitlačila prsty na studený kov jehly, aby neudělala chybu v tomto drahém, tmavě modrém hedvábí. Šoupavý zvuk látky, která se pod její rukou napínala, byl jediným zvukem v dílně, který přerušoval ticho horního patra. Venku, pod oknem, se v šeru večera začínalo třpytit modré světlo nápisu Vkus. Ten jasný, elektrický zářivý nápis vrhal na stěny neustálé, chvějivé odlesky, které se míchaly s prachem tančícím v proudech světla.
Vzduch v místnosti byl těžký vůní páry z horkých želez a pachem vlhkého vlny. Bohuslava se podívala na své ruce; byly špinavé od barev, ale neúprosné v pohybu. Celý tento dům, tato nová, ostrá stavba z hliníku a skla, působil jí jako cizí tělo v srdci Brna. Věděla, že stojí přímo v mezeře, kterou před dvaceti lety vyhlazil oheň a výbuchy, a přesto se zdál tak pevný, jako by chtěl nahradit vše, co tehdy zaniklo.
Pak to slyšela. Kroky. Nebyly to těžké boty dělníků z přízemí ani rychlé kliky mladých učňů. Byly to lehké, rytmické údery, které se ozývaly přes mramorové schodiště. Bohuslava se narovnala a otřela si čelo. Kroky směřovaly k prosklenému průchodu, který spojoval tento dům s velkou budovou pro hosty vedlejší.
Muž v chodbě nebyl nikdo, koho by znala. Byl vysoký, s tváří tak bledou, že v modrém světle neonu působil téměř průsvitně. Přišel přes skleněnou chodbu, která jako most visela nad městem. Neříkal nic, jen položil na její pracovní stůl malý, stříbrný předmět. Byla to jehlice, ale ne obyčejná. Byla vyřezaná z něčeho, co vypadalo jako led, a přesto byla horká.
„Opravte to,“ řekl hlasem, který zněl jako šustění suchého listí. „Musí to být zase celé.“
Bohuslava chtěla zeptat, co má opravit, ale muž už se otočil. Jeho postava se rychle vzdálila směrem k schodišti. Sledovala ho očima, jak mizí v geometrickém labyrintu budovy, v jejím úzkém tvaru písmene L. Viděla, jak schází po mramoru, jak jeho stín tančí na barevné mozaice zdí. A právě tam to ztuhlo jí v hrdle.
V té mozaice, v těch malých kamíncích složených do složitých vzorů, viděla jeho odraz. Ale on se v těch barvách nepohyboval jako člověk. V mozaice se jeho postava vlnila, jako by byla součástí samotného vzoru, jako by byla věčně uvězněna v tom kamenném obraze. Když se podívala znovu do tmahavého skla oken, viděla ho procházet podchodem směrem k Dominikánskému náměstí. Prázdný chodník byl však prázdný. Žádný muž tam nebyl. Jen ten modrý nádech světla a ticho.
Bohuslava se podívala zpět na stůl. Stříbrná jehlice tam stále ležela. Dotkla se jí a sebem, jak se její kůže setkala s tím studeným, nepochopitelným kovem, ucítila vlvu nesnesitelného horka, jako by ji pálil přímo z nitra země. V tu chvíli se jí zdálo, že celé patro, celá ta moderní, skleněná stavba, jen čeká, až se lidé přestanou dívat.
Znovu se podívala na mozaiku. Jeden z barevných kamenů v obraze, který připomínal lidskou tvář, se mírně pohnul.
Tento dům si pamatuje každé slovo, které nebylo vysloveno, a každého člověka, který v něm zanechal svůj stín, i když už dávno neexistuje.