Příběh: Oblastní muzeum v Mostě
„Kde jste to schoval, vy starý lišáku?“ zakřičel Willibald Göpfert a s prudkým pohybem rozhodil hromadu starých svitků na dubovém stole. Prach z nich stoupal do vzduchu jako šedý mlhovec, v němž tančily paprsky světla pronikající skrze vysoká okna bývalé piaristické koleje. Vzduch v místnostich muzea v ulici U Masných krámů voněl po starém pergaminu, vlhkosti ze sklepů a těžkém voskovém tichu, které přichází jen s věcmi, jež už nikdo nepoužívá.
Naproti němu stál muž, kterého v Mostě znali jen několíci. Jmenoval se Friedrich a byl to muž bez rodného jména, který se před rokem objevil v městě a začal darovat předměty, které do žádné známé sbírky nepatřily. Friedrich jen tiše usmál, zatímco Göpfert horečnatě prohledával šuplíky. Předmětem sporu byl malý, černý kovový kubeček bez víka, který Friedrich přinesl předtřím dny. Předmět nebyl z drahého kovu, ale vyzařoval zvláštní, téměř hmatatelný chlad, který mrazil prsty i přes tlusté plátno rukavic.
„Leží tam, kde patří, v srdci paměti města,“ odpověděl Friedrich klidným hlasem, který zněl jako šumění řeky za okny.
Göpfert se zastavil. V místnosti najednou ztichlo, až slyšel vlastní prudké dýchání. Podíval se na Friedricha a zjistil, že muž už nestojí u stolu. Byl u zadní stěny, kde v polostínu spočívaly první exponáty vlastivědy a folklóru. Friedricha neviděl, jak se tam dostal, přestože cesta z jednoho konce sálu na druhý trvala několik vteřin.
„Tento předmět nepatří do žádného seznamu, který sepisuje Otto Scharf,“ syčel Göpfert a přistoupil k němu. „Je to neznámá věc, bez původu, bez smyslu. Co v něm je?“
Friedrich zvedl ruku a ukázal na stěnu, kde visely staré mapy Mostu. „V něm je ozvěna. Kdo do něj šeptne své nejhlubší přání, věc ho uchová. Ale za cenu, že ho musíte nechat na místě, kde se čas zastavil. Zde, v těchto zdech, kde dříve modlili piarišti a nyní spí staré věci, je to přání v bezpečí.“
Göpfert se zasmál, ale byl to nervózní zvuk. Sáhl do kapsy svého saku a vytáhl malý lístek s poznámkami. Chtěl Friedricha přimět k mluvení, chtěl vědět, z jaké části světa tento podivný muž přišel. Když se však otočil k polici s obrazy, které později odkázal městu Josef Konstantin Beer, uviděl onen černý kubeček. Ležel přesně na místě, kde před minutou byla prázdná plocha.
Když Göpfert natáhl ruku, aby předmět uchopil, pocítil prudký elektrický výboj, který ho odrazil zpět. V tu chvíli se z chodby ozval zvuk kroků. Byl to starosta Pohnert, který přišel kontrolovat postup úprav interiérů. Göpfert se prudce otočil k Friedrichovi, aby ho ukázal starostovi a požádal o vysvětlení.
Místnost byla prázdná.
Friedrich zmizel. Nebylo slyšet žádné dveře, žádný krok, žádné zavření okna. Jen prach stále klesal k zemi v tichém tanci. Göpfert pomalu přistoupil k polici a znovu se podíval na černý kubeček. Tentokrát už tam nebyl. Zůstal po něm jen malý, ledový kruh na dřevě, který se pomalu vypařoval do teplého vzduchu místnosti.
Göpfert strávil zbytek svého života v muzeu, pečoval o každou drobnost a každého návštěvníka. Často se vracel k té konkrétní polici a dotýkal se prstů místa, kde kdysi ležela ta neznámá věc. Věřil, že Friedrich nebyl člověkem, ale zrcadlem samotného města, které přišlo zkontrolovat, zda je Most připraven uchovávat své tajemství.
Když se muzeum později stěhovalo a budovy se měnily, legenda o neviditelném darovatelem přežila. Říká se, že někdo, kdo v sálech muzea ztichne a přiloží ucho k nejstarším stěnám, může slyšet tichý šepot tisíců přání, která byla do černého kubečku uložena před více než stoletím.
Kdo z nich je splněno a kdo z nich stále čeká na svého majitele, zůstalo tajemstvím utkaným do samotných základů budovy.