Příběh: Obytný dům bývalého hospodářského družstva
„Kde jste to schoval, člověče? Kde je ten seznam!“
Václav Šesták tloukl pěstmi do dubového stolu v pracovně, až se v deskách otřásly inkoustové kalimáře. Před ním stál muž s nehybným obličejem, který jen tichým pohybem prstů upravoval své kulaté brýle. Byl to ředitel, muž, jehož přítomnost v tomto domě v Přešticích působila jako pevný kotva v bouři. V místnosti vonělo čerstvě vymalovanými stěnami a těžkým prachem ze stavby, která právě skončila.
Václav, mladý účetní s třesoucími se rukama, se díval k oknu. Venku, v ostrém světle roku 1924, zářila nová brizolitová omítka. Dům vypadal jako z jiného světa, s těmi svými ostrými hranami a podivnými úhly, které člověka nutily neustále měnit rovnováhu. Vzduch byl nasycen pachem vápna a železnice, která běžela těsně vedle, každých deset minut otřásla okny v rámech.
„Já nevím, o čem mluvíte, pane řediteli,“ vykoktal Václav a instinktivně se přisunul k zdi.
Ředitel se pomalu otočil k průčelu. Jeho pohled spočinul na reliéfu ženy se snopem obilí, který zdobil štít domu. Ta žena z kamene vypadala, jako by s každým novým dnem mírně měnila svůj výraz. „Ten seznam jmen, Václave. Lidé, kteří do družstva vložili své poslední mince. Ti, kteří věřili, že tento dům je symbolem nové doby. Zmizel z trezoru. A vy jste byl jediný, kdo měl klíč od vnitřní komory.“
Václav cítil, jak mu studený pot stéká po zádech. Věděl, že seznam není v trezoru. Věděl, že ho v noci, kdy měsíc osvětlil kubistické hrany domu, odnesl někam, kde ho nikdo nenajde. Ale neudělal to pro peníze. Udělal to, protože v seznamu bylo jméno, které tam být nemělo. Jméno osoby, která zemřela před deseti lety, a přesto stále každý měsíc posílala do Přeštic obálhu s penězi.
„Podívejte se na ty mříže v patře,“ řekl ředitel náhle tichým, téměř šeptaným hlasem.
Václav se podíval. Okna v prvním patře byla pevně zamřížována, aby chránila majetek družstva. Jenže v ten moment uviděl něco, co mu zastavilo srdce. Za mřížemi, v prázdné místnosti, kde nebyl jediný kus nábytku, stála postava. Byla to žena v šatech z minulé doby, s přesně stejným výrazem, jako měla ta kamenná žena na štítu domu. Držela v ruce papír.
Oba muži ztuhli. Ředitel udělal krok vpřed, ale žena se v jediný moment rozplynula, jako by ji rozfoukal průvan z otevřeného okna. V místnosti zůstal jen tichý zvuk, připomínající šustění obilí na větrném poli.
„Kde je ten seznam?“ zopakoval ředitel, ale jeho hlas už nebyl hněvný. Byl v něm strach.
Václav pomalu sáhl do kapsy svého saku. Cítil drsný papír. Vytáhl ho a s hrůzou zjistil, že papír je prázdný. Všechna jména, všechna čísla a všechny sumy zmizely. Zůstal jen bílý list, na kterém se pomalu objevovaly dvě písmena: HD. Písmena, která označovala hospodářské družstvo, ale v ten moment vypadala jako kód, který nikdo z nich neuměl rozluštit.
Ředitel se podíval na prázdný list a pak znovu nahoru k reliéfu ženy. V té chvíli se zdálo, že kamenná postava na fasádě mírně usmívá.
Václav z domu utekl v ten moment, kdy v dálce zahvízdal vlak. Už se nikdy nevrátil do Přeštic, ale do konce svého života tvrdil, že v tom domě nebyly jen byty a kanceláře, ale brána do něčeho, co nikoho z nás nepustí zpět.
Kdo dnes přejde kolem toho šedého domu u železnice a zvedne zrak k ženě se snopem obilí, možná pocítí ten samý chlad, který v roce 1924 zmrazil krev v žilách jednoho účetního.