Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Oděvní Továrna Jana Nehery
  • Příběh: oděvní továrna Jana Nehery

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

oděvní továrna Jana Nehery
Smyšlený příběh

Příběh: oděvní továrna Jana Nehery

Příběh: oděvní továrna Jana Nehery
❧

„Tady to není, pane Nehero, ty švy jsou mrtvé!“ zakřičel mladý krejčovský učeň Alois a prudce hodil nůžkami na dřevěný stůl.

Jan Nehera se ani nepohlédl od okna svého nového křídla. Díval se na čisté linie budovy, na ten chladný, moderní beton a sklo, které právě teď definovalo novou éru Prostějova. V místnosti však panoval zvlášní neklid. Vzduch voněl po syrové vlně a strojovém oleji, ale k tomu se přidával jiný, pronikavý pach, který tam nepatřil – vůně starého, vlhkého kůže a prachu z hlubokých sklepů, kde kdysi v roce tisíc devět set deset vznikaly boty pro firmu Wolf a Franže.

Alois stál uprostřed haly a třasly se mu ruce. Před ním ležel kus látky, který vypadal jako nejjemnější hedvábí, ale který v rukou nešel ovládat. Každý pokus o steh končil tím, že nit sama od sebe praskla, jako by ji někdo neviditelný přetál.

„Zkus to znovu,“ odpověřel Nehera tichým, ledovým hlasem. „Tato budova je symbolem řádu a pokroku. V ní není místo pro náhody.“

Jenže řád se právě rozpadal. V ten moment se v rozlehlé hale ozval zvuk, který by v moderní továrně neměl mít žádný původ. Byl to rytmický, kovový zvuk, připomínající údery kovaře do kovadliny, doprovázený tichým, rytmickým šustěním, jako když někdo přetahuje těžkou kůži přes dřevěný rám. Zvuk nešel z žádého z nových strojů. Přicházel ze stěn, z velmi hloubky betonu, z míst, kde se nové funkcionalistické křídlo spojovalo se starým jádrem továrny.

Alois ztuhl. „Slyšíte to? To přece není možný, ty staré dílny jsou prázdné a zavřené!“

Nehera konečně přestal hledět ven a pomalu se otočil. Jeho tvář byla bezvýrazná, ale prsty nervózně přejížděly po hranech svého psacího stolu. Přistoupil k učňovi a podíval se na látku. V ten moment se stalo něco, co přimělo oba muže k ústupu. Na čistém, bílém plátně se začaly objevovat skvrny. Nebyly to špíny. Byly to přesné otisky chodidel, jako by někdo neviditelný právě teď procházel skrz látku. Otisky byly vlhké a voněly starým kožením, přesně tak, jak voněla obuvní výroba předtím, než se z budovy stal textilní chrám.

„Kdo to dělá?“ zařval Alois a rozběhl se k prázdnému prostoru haly. „Kdo je tady s námi?“

V odpověď se v prostoru rozlehlo tiché, téměř lidské zasyčení. Vzduch kolem nich náhle zchladl tak prudce, že viděli svůj vlastní dech. V rohu místnosti, tam, kde se ostře lámaly linie moderní architektury, se na vteřinu objevil obrys postavy. Nebyl to člověk, spíše stín, který byl hustší než samotná tma. Postava neměla tvář, jen dlouhé prsty, které vypadaly jako jehly, a v rukou držela něco, co připomínalo starý botní trn.

Stín se nepohnul směrem k nim. Místo toho se pomalu, s děsivou precizností, začal „šívat“ do vzduchu. Vzduch kolem něj vlnil a trhal se, jako by neviditelná nit spojovala přítomnost s minulostí. Pak, s jedním prudkým trhnutím, stín zmizel. Zvuk kovadliny utichl a v hale znovu zavládlo ticho, které bylo těžší než betonové stropy.

Nehera zůstal stát nehybně. Podíval se na látku na stole. Otisky nohou zmizely, ale místo nich tam zůstal jediný, dokonale provedený steh černou nití, která tam předtím nebyla. Byla to nit tak stará a zhrubnělá, že by do této luxusní továrny neměla patřit.

„Zavřete to,“ řekl Nehera a hlas se mu poprvé zachvěl. „Tuto halu uzavřete a nikomu neříkejte, co jste viděli. V tomto domě budeme šít jen to, co je vidět.“

Alois nikdy nikoho neinformoval, ale do konce svých dnů se již nedokázal dotknout bílé látky, aniž by cítil na kůži chlad neviditelného bodáku. Jan Nehera sice vybudoval impérium a jeho budovy se staly symboly moderny, ale říká se, že v určitých hodinách, když slunce dopadá do křídel stavby pod zvláštním úhlem, se v betonu stále objevují stopy někoho, kdo odmítá opustit místo svého starého řemesla.

Kdo dnes prochází těmito chodbami, možná pocítí náhlý pád teploty a zaslechne tichý zvuk tahání nitě skrz látku, který nekončí tam, kde končí zeď.

✦
Příběh se váže k památce oděvní továrna Jana Nehery Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)