Příběh: Okresní soud ve Znojmě
„To není možné, ty dveře byly zamčené na dva zákazy!“ vykřikl úředník Antonín Vlček a prudce přítlačil svou lampu k mramorové podlaze.
Světlo olejovky vrhalo dlouhé, tančící stíny po stěnách nově dokončeného paláce. Vzduch v chodbách stále voněl čerstvou vápennou maltou a vlhkostí, která stoupala z hlubokých základů u jižních hradeb. Vlček stál v srdci budovy, kterou lidé ve městě šeptali nazývat Krajzákiem, a hleděl na otevřená křídla dveří do archivní síně. Zámky byly nedotčeny, klíče v jeho kapse stále chladily kůži, přestože dveře stály dokořán.
Uprostřed místnosti, v oslnivě bílém světle dopadajícím z vysokých oken, stál muž. Neměl na sobě plášť ani klobouk, jen jednoduchý šedý oblek, který vypadal, jako by ho ušil někdo z úplně jiné doby. Muž nehleděl na dokumenty, ale zíral s fascinací na obrovskou hodinovou věž, která se tyčila nad budovou a jejíž mechanismus právě dopál svou první velkou hodinu v tomto novém sídle.
„Kdo jste a jak jste se sem dostal?“ Vlček udělal krok vpřed,v botách mu zaklapalo na čistém povrchu.
Muž se pomalu otočil. Měl bledou tvář a oči, které vypadaly, že viděly tisíce stran soudních spisů, které ještě nebyly ani napsány. V ruce držel malý, starý kousek pergamentu, který byl srolovaný tak těsně, že připomínal prst.
„Hledám svůj rozsudek,“ odpověděl cizinec hlasem, který zněl jako šelest papírů v prázdném sále. „Řekli mi, že se rozhodne v domě s věží, u hradeb města, kde se setkávají cesty do všech okolních vesnic, od Bítova až po Jevišovice.“
Vlček ztuhl. Budova byla dokončena před několika dny, byla to neoklasicistní pevnost práva, v jejíchž síních se ještě nekonala žádná skutečná rozprava. Všechno bylo nové, sterilní a prázdné. Žádný soudce zde neseděl, žádný spis nebyl založen.
„Tady se ještě nic nerozhodlo,“ vyjel Vlček a zvedl lampu výše. „Tento dům je prázdný. Jste v něm úplně sám.“
Cizinec se mírně usmál, ale jeho oči zůstaly chladné. „Právě proto jsem přišel teď. V čase, kdy je budova v rovnováze mezi stavbou a životem. Jen teď lze změnit to, co bylo napsáno v knihách, které budou zde ležet za padesát let.“
Vlček cítil, jak mu po zátylku stéká studený pot. Chtěl mutovat, zavolat stráže, ale něco v tom klidném postoji mu zakázalo pohybovat se. Muž s pergamentem pomalu přistoupil k jedné z masivních stěn, kde se stahovaly poslední vrstvy nátěru. Položil ruku na chladný kámen a zavřel oči. V ten moment se v budově ozval zvuk, který neměl smysl. Nebyl to zvon věže, ale hluboký, dunivý zvuk tisíce razítkek, která současně dopadla na papír. Ten zvuk přišel ze stěn, ze země, z samotného vzduchu kolem nich.
Vlček na vteřinu zavřel oči, omráčený intenzitou toho hluku. Když je znovu otevřel, sín byla prázdná. Dveře, které před chvílí stály dokořán, byly nyní pevně zavřené a zamčené. Vzduch byl opět tichý, jen jemně voněl vápnem a prachem.
Úředník pomalu přistoupil k místu, kde předtím stál muž. Na hladké stěně, v místě, kde cizinec přiložil svou ruku, zůstal malý, tmavý otisk. Nebyla to krev ani špína. Byl to inkoust. Černý, hustý inkoust, který tvořil jediné slovo, které Vlček nedokázal přečíst, protože písma byla v podobě, kterou žádný znojemský písař neznal.
Vlček se pokusil otisk setřít, ale inkoust byl jako vrytý hluboko do kamene, jako by tam byl od prvního položení základního kamene v roce 1913.
Dnes, když lidé procházejí kolem monumentálního paláce s hodinovou věží, vidí jen stálost zákona a majestát architektury. Nevědí však, že v jedné z archivních síní, hluboko v tichu tlustých zdí, stále existuje místo, kde inkoust nikdy neuschne a kde někdo možná stále čeká na svůj rozsudek, který byl vryt do zdivů dříve, než budova vůbec začala sloužit lidem.