Příběh: Omlenička

Když se Markéta z Omleničky dotkla jeho ruky, prsty jí zůstaly vlhké, jako by je potopil do studně pod zámkem.

„Není to možné,“ sykl Jindřich Sudek z Dluhé, jeho hlas se ztratil mezi krokvemi, které nad nimi praskaly jako suché větve. „Ty jsi dcera sedláka, já syn pána nad celým panstvím. Tvé jméno by se ani nemělo vyslovit ve stejné místnosti, kde stojím já.“

Markéta stála u okna, kde se za mřížemi vinula pnoucí se réva, a dívala se na jeho profil osvětlený svíčkou. „A přece jsem tady,“ odpověděla tiše. „A ty mě našel.“ Ve vzduchu visela vůně vlhkého kamene a starého dřeva, které se pomalu rozpadalo. „Tvé rodiče by mě spálili na hranici, kdyby věděli, že jsem ti dala tento prsten.“

Jindřich se odvrhl, jako by ho bodla. „Prsten, který patří mé sestře!“ Prsty se mu třásly, ale ne z chladu. „Kdo ti to dovolil?“

„Nikdo. Vzala jsem ho, když jsi spal.“ Markéta se usmála, ale v očích jí zablýskalo něco, co ho zaskočilo. „Vždyť víš, že mě nikdo nebrání. Já jsem jen dcerou toho, kdo orá tvůj lán.“

Ve stínu arkády, kde kdysi stály sloupky, se jejich dechy mísily. „A co když mě chytí?“ šeptal. „Co když mě vyhnají z rodiny, z panství?“

„Pak utečeme.“ Markéta mu položila dlaň na hrudník, kde se mu srdce bušilo jako zajíc v pasti. „Do Prahy. Do Itálie. Kdekoli, kde nás nikdo nezná.“

„Ty neznáš zámky.“ Jeho hlas zněl jako kámen, který se valí po schodech. „Jsou plné tajemství. A lží.“

„A ty neznáš mě.“ Markéta se naklonila blíže, až se jejich čela téměř dotýkala. „Já znám každou trhlinu v těchto zdích. Každý sklep, kde se schovávali otroci. Každý pokoj, kde se rodily děti, které nikdy neviděly světlo.“

Jindřich zavřel oči. „Můj otec by mě zabil.“

„Pak ho zabiješ ty.“ Markéta se odtáhla, ale její prsty zůstaly svázané s jeho. „Ale teď… teď si vyber. Budeme spolu, nebo nikdy.“

Zvenčí zazněl zvuk – jako by se někdo plazil po dlažbě. „Kdo je to?“ Jindřich se napřímil, uši mu napjaté.

„Jen vítr,“ odvětila Markéta. Ale když se podíval ven, uviděl stín, který se pohyboval pod oknem jejího pokoje.

---

Dva týdny poté, když Jindřich zmizel bez stopy, našli jeho koňskou sedlu v lese poblíž Omleničky. Na ní ležel její prsten – ten, který měl patřit jeho sestře.

Markéta stála u zdi, kde kdysi visely portréty jeho předků, a dívala se na prázdné místo, kde by měl být jeho obraz. „Říkali, že jsi utekl,“ šeptala do tmy. „Ale já vím, že tě našli. A že jsi jim řekl, kde jsem.“

Větrník nad kostelem se otáčel pomalu, jako by se modlil za ně. Někde v hlubokých sklepeních zámku, kde se sbírala voda, se odrazoval její hlas: *„Já znám každou trhlinu v těchto zdích…“*

A když se Markéta vrátila domů, našla na prahu dveří květy, které nikdy nerostly v těchto krajích. A v jejich středě – malý kámen, který měla v kapse, když ji poprvé polibil.

Dnes, když se podíváš na Omleničku, uvidíš jen zříceninu. Ale když se postavíš u zdi, kde stál arkýř, a nasloucháš, uslyšíš šeptání dvou jmén, která už nikdy neřekla „ano“.