Příběh: Pajkrova flošna
„Ustupte od té zdi, vy hlupáci, nebo vás nechám v tom příkopu do rána!“ zakřičel nadporučík Jan z Hradecka a jeho hlas se rozbil o vlhké cihly nově zvednuté srubu. V rukou svíral rozsvícenou lucernu, jejíž žlutý plamen zběsile tančil v průvanu, který vnikal do hloubi kasemat.
Dva mladí vojáci u něj stáli s vy≐řenými zřítnicemi. Jeden z nich, chudý kluk jménem Matěj, stále držel ruku nataženou k neomítnutému povrchu zdi. Třesoucími se prsty přejížděl po spárách, jako by hledal v kamenech vrytý dopis nebo tajný vchod. Vzduch v prostoruch flošny byl těžký a chutnal po čerstvé vápně a studené zemi, která se s každým nádechem vloupala hlouběji do plic.
„Slyšel jste to, pane nadporučíku? To nebyl vítr,“ zašeptal Matěj a jeho hlas zněl v klenutém prostoru dutě, skoro jako echo někoho jiného.
Jan z Hradecka zhnusněně odplivl na cihlovou dlažbu. Věděl, že generál Mikuláš z Kleindorfu do plánů tohoto opevnění vložil svou preciznost, ale v noci se v těchto pětimetrových zdech začalo dít něco, co žádný vojenský řád nevysvětlil. Zdi byly tlusté, masivní, přesto se zdálo, že z nich proniká zvuk, který by neměl existovat. Byl to tichý, rytmický šepot, připomínající tisíce malých hmyzích nožiček šmířajících po skle.
„Je to jen ozvěna z města, vy strašáčci,“ odsekl Jan, i když mu v zátylku začalo mrazit.
Kroky se rozlehlou dlouhou střední chodbou. Světlo lucerny dopadalo na valené klenby a vrhalo na stěny obří, deformované stíny, které se pohybovaly v jiném rytmu než oni sami. Když doputovali do nejhlubšího kouta, Matěj náhle zastavil. Zastavil tak prudce, až do něj Jan vrazil.
„Tamto... to tam před hodinou nebylo,“ vyhrkl Matěj a ukázal prstem do temného rohu, kde stěna splývala s podlahou.
V prachu, který se už začal usazovat na novém povrchu, byla vyryta jedna hluboká, krvavě rudá rýha. Nevypadala jako škrábanec z narzędí. Vypadala jako stopa drápu, který se snažil vloupat do samotného těla budovy. Z rýhy sálal zvláštní, sladký pach hniloby, který přebil vůni vápna a vlhkosti.
Jan přistoupil blíž a zvedl lucernu vysoko. V ten moment se šepot změnil v jasný, krátký zvuk. Byla to melodie. Jen tři tóny, čisté a smutné, jako by někdo v dálce hrál na nástroj s kovovými pláty, který však v té době ještě nikdo neznal. Zvuk nešel z chodby, nešel zvenku. Šel zevnitř zdi.
„Kdo tam je?“ zařval Jan a tasil šavli.
Odvětilo mu ticho, které bylo tak husté, že v něm skoro cítili tlukot vlastních srdcí. Pak se ozval Matěj, ale jeho hlas už nebyl jeho vlastním. Byl plochý, bezduchý a zněl to z hloubky několika metrů pod jejich nohama.
„Jsme tady, Janie. Jsme v základech, které jste zapomněli vykopat dost hluboko.“
Jan ztuhl. Matěj stál vedle něj, rty pevně sevřené, oči široce otevřené v naprostém děsu. Matěj nepromluvil. Vzduch kolem nich se náhle ochladil tak prudce, že z úst začal stoupat mráz, přestože byl rok 1774 a v Hradci vládlo mírné počasí.
Vteřinu poté lucerna zhasla. Ve naprosté tmě se ozval zvuk rychlého, šavotného pohybu, jako by se něco velkého a hladového převalilo po cihlové dlažbě směrem k nim. Jan cítil na tváři studený průvan a dotek něčeho, co připomínalo suché, kostnaté prsty, které se mu jemně dotekly krku.
Když o hodinu později do kasemat vběhla posádka s pochodněmi, našli pouze rozbitou lucernu a šavli, která byla přilomená přes koleno. Po Janovi z Hradecka ani po Matějovi nezbylo ani stopa. Jen v té rudé rýse v rohu zdi se objevilo něco nového. Vedle původní stopy byla nyní vyryta druhá, mnohem hlubší a širší, jako by do zdi byla násilně vtlačena lidská ruka.
Kdo dnes prochází kolem tichých zdí flošny, možná v hloubi klenub uslyší tři smutné tóny, které nepatří do žádné písně.