Příběh: Palác České Banky
„Tady to končí, pane Vítkovský, dál už nesmíte,“ zasyčel strážce a jeho ruka v bílé rukavici pevně sevřela železnou zábranu.
Viktor Vítkovský však neslyšel. Jeho zrak byl upřený na špičku nové budovy, kde se v mračné atmosféře roku 1916 setkával chladný beton s luxusním štukem. Vzduchem se vznášel pronikavý pach mokrého vápna a čerstvě řezaného kamene, který se mísil s těžkým kouřem z poblíž jezdících kočárů. V tomto zmatku, uprostřed rozestavěného nároží Vodičkovy ulice, stál muž, kterého nikdo jiný neviděl.
Byl to vysoký, hubutý člověk v černém plášti, jehož tvář zakrýval široký klobuk. Nestál však na zemi. Viktorovi se zdálo, že postava vznáší několik centimetrů nad prachem staveniště, přesně v místě, kde kdysi stál starý dům U Lhotků. Muž v plášti držel v ruce malý, stříbrný předmět, který v šeru dne odhazoval divné, modravé odlesky.
„Kdo je to?“ vyhrkl Viktor a přiskočil k zábraně tak prudce, želem se otřásl.
Strážce se zamračil a podíval se do prázdna. „Kdo by to měl být? Je tu jen prach a dělníci, kteří se kvůli válce vrací domů. Jděte pryč, než vás vyhodím silou.“
Viktor ztuhl. Muž v plášti se pomalu otočil. Neuviděl jeho oči, jen hluboký stín pod klobukem, ale pocítil, jak mu zrazí hřbet mrazivý proud vzduchu, přestože byl říjen v Praze neobvykle teplý. Neznámý zvedl stříbrný předmět a ukázal jím směrem vzhůru, k budoucí kupoli, která se v té době teprve rýsovala v obloze. Pak, s plynulým pohybem, jako by vklouzdal do vody, prostě zmizel. Nebyl slyšet žádný krok, žádné zavření dveří, jen ticho, které náhle polkl hluk města.
Viktor nebyl blázen. Byl to archivář s citlivem pro detaily. Vzpomněl si na staré mapy a na malby Josefa Navrátila, které kdysi zdobily zdi srazeného domu. Věřil, že některé věci se nevymažou jen tak, že betonové základy nové banky mohou v sobět přehrabovat vzpomínky, které odmítají odejít.
O několik dní později se Viktor vrátil. Tentokrát přišel v noci, když se nad budovou vznášela jen mlha a ticho přerušovalo jen vzdálené bouchání kladiv. Proplížil se kolem spících hlídných psů a dostal se až k základům budoucí pasáže. Tam, kde se v zemi otvírala hluboká díra suterénu, našel něco, co tam být nemělo.
Na hladkém sádrovém bloku ležel ten samý stříbrný předmět. Byl to starý klíč, ale jeho rukojeť měla tvar, který žádný kovář v Praze nevykoval. Když ho Viktor zvedl, pocítil v prstech zvláštní brnění, jako by klíč tloukl v rytmu srdce. V ten moment nad ním zazněl tichý, téměř neslyšný smích, který se ozýval z místa, kde ještě nebyly žádné stěny, jen prázdný prostor budoucího kina.
Viktor klíč pevně stiskl a rozhlédl se kolem sebe. Byl úplně sám, přesto měl pocit, že ho z každého koutu pozorují stovky neviditelných očí. Chtěl klíč vzít s sebou, ale vteřinu předtím, než se otočil k odchodu, uviděl v prachu na zemi čerstvou stopu boty. Byla obrovská, nepatřila žádnému z dělníků a směřovala přímo do hloubky základů, kde se v temnotě vznášel podivný, modravý svit.
Klíč v jeho dlani náhle začal žhnout. Viktor pochopil, že tento předmět nepatří do světa bankovních trezorů a obchodních pasáží, ale do něčeho, co bylo zakopáno hluboko pod nimi. Než stačil udělat další krok, pocítil na rameni ledový dotek prstů.
„Ještě není čas, Viktore,“ zašeptal mu do ucha hlas, který zněl jako tření starého pergamenu.
Když se Viktor prudce otočil, za ním nebyl nikdo. Jen rozestavěný palác, který se tyčil nad městem jako moderní chrám peněz a moci, zatímco v jeho hloubkách zůstalo něco, co se nenechalo zahltit betonem.
Klíč v jeho kapse zůstal studený i v největší horko léta, a Viktor už nikdy nedokázal zapomenout na ten pocit, že v tom luxusním domě s kupolí existuje dveře, které nejsou v žádném plánu architekta Polívky.