Příběh: Palác Chicago
„To je nemožné, pane inženýre!“
Výkřik propukl z úzkého průchodu mezi obrovskými skleněnými výkladními skříňmi, kde se v červenci 1927 rozlila vůně čerstvě upečeného chleba smíchaná s pachem zeminy a něčím kovovým, jako by se v hlubinách paláce taje železobeton. Miloš Vávra, mladý úředník z kolowratových pozemků v Týnci, sevřel v ruce měděný klíč a zíral na prázdné místo, kde měl být sklad zemědělských strojů. *„Tam bylo včera plno balíků, dnes je tu jen…“* jeho hlas zmlkl.
Za ním se ozvalo šustění hedvábného šatu. *„Cože?“* Žena v černém plášti, která se právě vynořila z průchodu, měla tvář jako vyřezaná z mramoru, ale její oči ho probodly tak, že se mu zvedla kožicha na zádech. *„Včera večer jsem tu viděla celou expedici, dnes je tu jen… nic.“* Pomalu natáhla ruku a ukázala na stěnu, kde se za skleněnou výlohou odráželo její obličeje – a něco za ní. *„To tam nebylo.“*
Miloš se přiblížil. Ve skle se neodrážel jen on a ta žena, ale i temný otvor, jako by se za sklem táhla chodba, kterou nikdo nepostavil. *„Pane inženýre, tohle…“* začal, ale ona ho přerušila chladným smíchem. *„Víte, kdo jsem?“*
Jméno, které vyslovila, ho zmrazilo. *„Božena Kolowratová. A vy jste právě narazil na to, co se stalo mému strýci, když sem přivezl první náklad.“* Jejich dechy se smíchaly s pachem prachu, který se vznášel v záři umělých lamp, které svítily příliš jasně, jako by chtěly rozptýlit něco, co se dělo ve stínu.
Miloš se podíval na hodinky – ručník, který mu strýc daroval před odjezdem do Týnce. Ručičky se pohybovaly zpět. *„To není možné.“* *„Je,“* odpověděla ona. *„Palác Chicago je postaven na místě, kde se čas… prohýbá. Vaši lidé to nazývají funkcionalismus, ale já vím, že je to brána. A vy jste právě otevřel dveře.“*
V tom okamžiku se za nimi ozval hluk – jako by se něco velkého a těžkého valilo po schodech. *„Pane inženýre, běžte!“*
Miloš se otočil, ale průchod byl prázdný. Jen na dlažbě ležela malá, kovová krabička, která tam předtím nebyla. Na ní bylo vyryto jedno slovo: „Týnec“.
Když ji otevřel, uvnitř byl jen jediný papír s datem – 1928. A pod ním, psaným staromódním písmem, jedno slovo: *„Znovu.“*
Dnes stojí Palác Chicago na svém místě, jako každý jiný funkcionalistický dům. Ale když večer, když Národní třída utichne a světla v přízemí zhasnou, někteří si myslí, že slyší šustění šatů za sklem. A že někdo – nebo něco – čeká, až se dveře opět otevřou.