Příběh: Palác Lažanských ve Sněmovní
„Kde jste to schoval, vy blázne, kde je ten klíč!“ křičel pan Gelnhausen a jeho hlas se rozléhal chladnými klenbami dvora, až se zdálo, že se třesou i samotné zdi. Ruka mu třeše, když utíral pot z čela krajkovým kapesníkem, zatímco před ním stál muž, kterého nikdo v domě neznal.
Neznámý přicházek, oděný v šedém plášti, který pohlcoval světlo svíček, jen mlčky ukazoval prstem směrem k severní zdi, tam, kde palác sousedila s hrubým murem Černínů. Vzduchem se vracela těžká vůně tlejícího dřeva a vlhkého kamene, která v srpnovém horku působila dusivě. Gelnhausen, který právě nechal stavitele Kaňku přetvořit svůj dům v barokní klenot, v očích neměl nic z pýchy majitele. Měl v nich čistý, nefalšovaný strach.
„Řekl jsem vám, že přijdu, až bude stavba hotová,“ pronesl cizinec tichým, zastřeným hlasem, který zněl jako tření suchého pergamenu. „Domov, který vybudoval oheň z popela roku tisíc pětistého čtyřicet prvního, má svou paměť. A ta paměť vyžaduje svou dani.“
Gelnhausen vrzal zuby. Věděl, že tento dům stojí na místě starého požáru, že pod jeho novými, vřesovými štíty a okázalými portály spí něco, co nepatří do světa živých. Cizinec sáhl do hluboké kapsy pláště a vyndal předmět, který v šeru slabě žhnul modravým světlem. Nebyl to kov, nebyl to kámen. Byla to věc, která se zdála být utkaná z mlhy a zapomenutých šepotů.
„Co po mně chcete?“ vyhrkl Gelnhausen a s unpleasantně prudkým pohybem odstoupil o krok zpět, až mu v patách zůstala jedna z tlustých zdiv východního křídla.
„Jen to, co patří hloubce,“ odpověvěl šedý muž. „Tento palác je jen maskou. Krásné fasády, rizality a zdobné tympanony jsou jen kůží nataženou přes ránu, která se nikdy nezahojila. Chci, abyste otevřel dveře, které jste nechal zamurowat v základech.“
Gelnhausen ztuhl. Při úpravách domu v osmdesátých letech století nechal jednu malou komoru v přízemí, hned u slepého portálu vlevo, zcela zaplnit kameny a vápnem. Tvrdil svým dělníkům, že je to z důvodu stability zdi, ale pravda byla jiná. V té komoře zůstal jeden předmět, který našel při vykopávání základů – staré, zčernalé zrcadlo s rámem z neznámého dřeva, v němž se neodrážel obličej, ale krajina, která v Praze nikdy neexistovala.
„Nikdy,“ vydechl Gelnhausen.
V tu chvíli se stalo něco, co žádný z přítomných služebníků nedokázal vysvětlit. Všechny svíce v dvoře zhasly najednou, přestože nefoukal ani závan větru. Nastala absolutní tma, jen s výjimkou modravého žáru v dlani cizince. Ozvalo se hluboké, dunivé zakřičení, které nevyšlo z hrdla člověka, ale zdálo se, že přichází přímo ze země pod jejich nohama. Podlaha pod Gelnhausenem se začala vibrovat, jako by se v hloubce probudilo obrovské zvíře.
Když po několika minutách služebníci s novými lampami vběhli na dvůr, našli pana Gelnhausena v bezvědomí. Ležel přesně v místě, kde byla zeď s komorou. Byl netknutý, ale jeho vlasy, které ještě předtím byly hnědé, zbělely jako sníh. Šedý muž byl pryč.
Záhadou však nebyla jen ztráta cizince. Když následně majitel domu nechal tu zamurovanou stěnu z anxiózního strachu rozbourat, aby se ujistil, že je vše v pořádku, dělníci našli komoru prázdnou. Zrcadlo, které tam Gelnhausen s takovým úzkostným pečlivostí uložil, zmizelo. Místo něj tam ležel jen hromádka šedého popela a jediný, dokonale vyřezaný klíč z průhledného krystalu, který nepasoval do žádných dveří v celém paláci.
Gelnhausen už nikdy o té noci nemluvil, ale do konce svých dnů se odmítal dívat do jakéhokoliv zrcadla v domě. Všechny zrcadla v paláci nechal zakrýt těžkými látkami.
Kdo dnes prochází ulicí Sněmovní a hledá pohledem ten slepý portál vlevo od vjezdu, možná pocítí, jak mu náhle chladne kůže. Ten krystalový klíč stále někde v tichosti čeká, až někdo najde zámek, který k němu patří, a otevře bránu do toho, co zůstalo v popelu.