Příběh: Palladium
„Tady to končí, pane Vágner, dál už nesmíte,“ zasyčel mladý hlídač a pevně zabořil boty do betonové podlahy, aby přehradil cestu k nově vybudovaným stěnám.
Vágner však nepřiloh a místo odpovědi jen zvedl ruku s prastarým klíčem, který v dlani tloukl jako živé srdce. Vzduch kolem nich voněl čerstvou barvou, vlhkým cementem a něčím mnohem starším — těžkým pachem hniloby a zapomenutého kadidla, který se v nedorazumění mísil s vůní nového nákupního centra. Byl říjen 2007 a v budovně, kde se právě mísily moderní skla s kostrou starých kasáren, panoval chaos z posledních úprav.
„Já vím, kde je ten průzor,“ odvětil Vágner chraplavě. Jeho oči, obklopené vráskami jako mapa starého města, nehleděly na hlídače, ale do hloubky suterénu, kde se pod nánosem moderního betonu skrývala paměť století.
Vágner nebyl obyčejný návštěvník. Byl to muž, který strávil deset let studiem zapomenutých map podzemí Prahy. Věděl, že pod tímto místem, kde kdysi cvičili koně v jízdárně a kde mniši kapucínů hledali klid před staletími, zůstaly dutiny, které žádný stavební plán neuváděl. Hledal něco, co mu před generacemi zmizelo z rodinné kroniky.
Hlídač se zakýval, ale Vágner využil okamžiku jeho zaváhání a bleskově prošel kolem něj do tmavé chodby, která vedla hlouběji pod úroveň ulic Na Poříčí a Republiky. Kroky mu utichly, jakmile vstoupil do části, kde se moderní konstrukce setkávala s původními kamennými klembami. Zde bylo chladněji a ticho bylo tak husté, že v něm téměř slyšel šepot lidí, kteří zde žili v době románských domů.
Zastavil se u stěny, která vypadala jako obyčejný opěrný beton, ale on věděl, že je to jen maska. Přiložil ucho k povrchu. Neslyšel hluk z nákupních hal nad hlavou, neslyšel smích prvních zákazníků ani šum klimatizace. Slyšel rytmické, pomalé tleskání. Jako by někdo v hloubce deseti metrů pod ním pomalu tleskal v rytmu, který neodpovídal žádné známé hudbě.
Vytáhl z kapsy starou mosaznou lampu. Světlo dopadlo na úzkou spáru v omítce. Vágnerovy prsty se třásly, když začal škrábat povrch. Pod tenkou vrstvou nového materiálu se objevila rýha v kameni — symbol, který nepatřil ani do doby kasáren, ani do doby kláštera. Byl to znak Jakubova chudinského špitálu, zničeného husity.
„To není možné,“ zamumlal si pro sebe. Podle všech záznamů měl být špitál srovnán se zemí. Přesto zde, v samotném srdci nově vzniklého komplexu, cítil přítomnost něčeho, co odmítalo zmizet.
V tu chvíli se tleskání zastavilo. V úzké chodbě se rozlehlo jasné, čisté zazvonění malého zvonku. Zvuk byl tak ostrý, že Vágnera bodl do uší. Otočil se prudce, ale za ním byl jen prázdný betonový prostor a vzdálená silueta hlídače, který se konečně dostal k lomu.
Vágner se znovu podíval na stěnu. Tam, kde předtím byla jen rýha, se nyní objevila vlhká stopa dlaně. Byla čerstvá, jako by ji tam právě teď přitlačil někdo, kdo stál po druhé straně zdi. Ale za zdí nebyla žádná místnost, jen masivní základová deska moderní budovy.
Vágner se pokusil dotknout vlhkosti, ale vteřinu předtím, než ho prst dotkl kamene, se z hloubky podlahy ozval hlas. Nebyl to křik ani šepot, byl to klidný, hluboký tón, který zněl, jako by vycházel ze samotných základů města. Hlas vyslovil jediné jméno, které Vágner znal z rodinných dopisů, ale které nikdo z živých už nesměl pronést.
Vágner v úžasuustoupil, zakopl o stavební materiál a lampu mu vypadla z ruky. Světlo zhaslo. Ve naprosté tmě pocítil na svém rameni ledový dotek prstů. Nebylo to útočení, byl to spíše návod, jemné přitáhnutí směrem k místu, kde se moderní svět setkával s prachem věků.
Když ho o deset minut později hlídač našel, Vágner seděl na zemi a hleděl prázdným pohledem do zdi. V ruce svíral svůj klíč, ale ten byl nyní horký, jako by ho někdo právě vyjal z ohně. Na betonové podlaze vedle něj ležela malá, stará mince z doby, kdy se zde stavěly první románské paláce.
Vágner už nikdy neřekl, co slyšel, a z budovy odešel v tichosti. Jen občas se v nákupním centru, v těch místech, kde jsou zdi neobvykle tlusté, zastaví lidé a udiví se, proč cítí vůni starého špitálu a proč jim v tichu zní do uší vzdálené, rytmické tleskání.
Kdo se odváží sestoupit do hlubin pod nákupními halami, možná najde stopu dlaně, která stále čeká na dotek někoho, kdo zná správné jméno.