Příběh: Park Antonína Švehly
Kopyta koní se bořila do měkkého bahna u okraje rybníka a tříštila zrcadlovou hladinu, v níž se v tu chvíli neodrážely hvězdy, ale přízračný příslib něčeho, co nemělo být nikdy nalezeno. Václav, rychtářův syn s tváří ošlehanou větrem, sevřel otěže tak pevně, až mu zbělely klouby. Vedle něj stál starý kovář Prokop a v dlaních žmoulal kousek hrubého plátna, od něhož se linul pronikavý pach čerstvé mědi a vlhké hlíny. Vzduch byl těžký, prosycený vůní tlejícího listí a blížící se bouřky, která v těchto končinách vždy přinášela neklid do srdcí lidí i do pohybu hladiny.
Mlč, řekl Prokop, aniž by pohlédl na Václava, a jeho hlas zněl jako drcení štěrku pod koly vozů. Slyšíš to?
Václav zatajil dech. Z hloubi parku, z míst, kde se koruny staletých stromů proplétaly do neprostupné klenby, se ozvalo kovové skřípění. Nebyl to zvuk nářadí ani skřípot závěsů. Bylo to, jako by někdo táhl obrovský, těžký kus kovu po tvrdé skále, a přesto se pod tím zvukem chvěla zem. Václav se podíval na hladinu rybníka. Voda se začala vlnit v pravidelných kruzích, i když bezvětří nepohnulo ani stéblem trávy na břehu. Jako by se pod hladinou nadechoval nějaký obrovský, dávno zapomenutý tvor.
Před týdnem tu ta postava stála, pokračoval kovář, jehož oči se upíraly do hustého šera mezi kmeny. Byla to postava z bronzu, studená a nehybná, a přesto jsem ji dnes v noci viděl, jak kráčí tímto směrem. Nenesl ji nikdo. Kráčela sama, zanechávajíc v měkké zemi stopy tak hluboké, že by je neutvořil ani plně naložený povoz s obilím.
Václav odplivl na zem a jeho ruka instinktivně sjela k jílcům krátkého nože za pasem. Pověsti o stínech, které se v tomto kraji osamostatnily od svých majitelů, slýchal od dětství, ale nikdy nevěřil, že by se bronz mohl naučit chodit. Přesto, když se podíval na prázdný podstavec, který tam tehdy stál, cítil v zádech mrazení, které nemělo nic společného s chladným večerem.
Pojďme pryč, vydechl Václav. Tady se děje něco, co není určeno lidským očím.
Jenže když se chtěli otočit, vzduch mezi stromy zhoustl. Zvuk kovu o kov se náhle zastavil, následován hlubokým, dutým nárazem, jako když se těžký předmět propadne do hluboké šachty. Pak nastalo ticho, tak absolutní a tíživé, že v něm bylo slyšet tlukot jejich vlastních srdcí. Prokop se rozešel k místu, kde se stromy rozestupovaly a odhalovaly ústí staré, dávno nepoužívané studny, jejíž kameny byly porostlé lišejníkem a časem.
Když tam dorazili, našli jen rozoranou zem a stopy, které končily přesně na okraji studny. Žádné otisky nohou, žádné stopy po lidech, jen dlouhé, rovné rýhy v hlíně, jako by tam byla vtažena obrovská kovová tíha. Václav naklonil hlavu nad černý jícen studny. Z hloubi nedýchal chlad, ale nečekané, kovové teplo, které mu okamžitě vysušilo rty.
Prokop se naklonil a hodil do tmy malý oblázek. Čekali. Vteřinu, dvě, deset. Žádné dopadnutí na dno. Žádný zvuk vody. Jen tiché, rytmické bzučení, které vibrovalo v jejich kostech, jako by hluboko pod nimi cosi tiše a trpělivě čekalo na čas, kdy se svět opět změní.
Kovář se pomalu narovnal a otřel si zpocené čelo. Necháme to být, Václave. Jsou věci, které se neukrývají proto, aby byly zapomenuty, ale proto, aby je jednou někdo, kdo bude mít dost odvahy, mohl znovu vynést na světlo.
Odešli v mlčení, zatímco se za jejich zády opět začala zvedat mlha, která spolehlivě pohltila vše, co by mohlo odhalit pravdu o té noci. Ráno v parku po sobě nezanechalo nic než několik hlubokých rýh v trávníku a studnu, která vypadala stejně neškodně jako každá jiná v celém říčanském kraji. Mnozí lidé od té doby procházeli kolem, zastavovali se u stromů a vdechovali vůni historie, aniž by tušili, že jen pár metrů pod jejich nohama, v hlubinách, které odmítají vydat své tajemství, stále dřímá kovový svědek, jenž čeká na někoho, kdo se odváží nahlédnout do tmy, z níž se nikdo nevrátil stejný.