Příběh: Park Charlotty G. Masarykové
„Kde jste to schoval, vy starý lišáku, kde jste to v tom blátě zakopal!“ vykřikl mladý voják v šedém uniformním kabátě a prudce zatlačil dlaní do vlhkého hlíny. Pod nohama mu praskala suchá větve topolu a vzduchem se nesl pronikavý pach mokrého listí a starého kamene.
Voják s jménem Václav stál uprostřed rozestavěného sadu u Písecké brány. Byl rok tysíc devět set třináct a místo kolem něj připomínalo spíše bojiště než budoucí odpočinkové místo. Všude kolem byly hluboké rýhy a strmé srázy, které kdysi tvořily obranný příkop. Václav hledal muže, který zde před několika hodinami zmizel. Byl to pan Matěj, tichý archivář z hradu, který měl v rukou mapy starého opevnění a tvrdil, že v hloubi barokních valů leží něco, co nesmí zůstat zapomenuto.
Matěj byl zvláštní. Chodil s hlavou skloněnou a mluvil šeptem, jako by se bál, že ho hradby přeslyší. Václav ho sledoval celý den. Viděl, jak archivář zastavil u jednoho z hlubokých zářezů v zemi, kde se dnes kroutí cesty parku. Matěj tam stál nehybně, zíral do prázdnoty a pak, s náhlým pohybem, něco z kapsy vyhodil hluboko do hlíny. Než Václav stihl zareagovat, archivář se prostě rozplynul. Neodešel cestou, neběžel k bráně. Prostě přestal být.
Václav začal kopat. Prsty mu mrznly, hlína byla studená a těžká. V jednu chvíli však narazil na něco tvrdého. Nebyl to kámen. Vytáhl z hlíny malou dřevěnou skříňku obalenou v mastné kůži. Když ji otevřel, ne našel zlato ani dopisy. Uvnitř ležela jedsatunya věc: mosazný klíč s neobvyklým rytím, které připomínalo tvar hradeb, a kousek pergaminu.
Na papíře nebyla žádná zpráva, jen jedna věta napsaná třesoucí se rukou: „Kdo hledá klíč k tichu, najde dveře, které nevedou ven.“
Václav ztuhl. V ten moment ucítil na zátylku ledový průvan, přestože byl bezvětří. Otočil se a uviděl postavu. Byl to Matěj. Stál jen pár kroků od něj, ale jeho tvář byla bledá jako vápno a oči prázdné. Archivář nemluvil. Pouze pomalu zvedl ruku a ukázal prstem směrem k místu, kde dnes stojí ocelové jehlany.
Václav vykřikl a vrhl se k němu, ale když ho chtěl chytit, jeho ruka prošla vzduchem. Matěj se nezatřásl, neuhýbal. Jen se pomalu začal rozpouštět v mlze, která náhle stoupla ze dna bývalého příkopu. S každým vteřinou byla postava průsvitnější, až zbyl jen slabý šepot, který zněl jako šustění listů platanů.
Voják zůstal stát v hrobovém tichu. V dlani stále svíral mosazný klíč. Zkusil hledat dveře, o kterých mluvil pergamin. Prohledal každý metr hlíny, každou stěnu starého opevnění, každou škvíru v kamenech Písecké brány. Nic. Žádný zámek, žádné dveře, žádný vchod do podzemí. Klíč nepasoval do žádného zámku v Praze.
Václav z toho místa odešel zmatený a vystrašený. Klíč si nechal jako připomínku šílenství, ale nikdy už nenašel odpověď na to, kam zmizel pan Matěj. Zůstal jen ten pocit, že země pod ním není pevná, ale že je to jen tenká krusta nad něčím, co nepatří do našeho času.
Když dnes procházíte mezi stromy a sledujete křivky starých valů, možná pocítíte ten samý chlad, který zmrazil Václava. Kdo ví, zda klíč stále leží někde v hloubi hlíny, nebo zda už dávno odemkl dveře, které se znovu zavřely.
Vzduch v tomto parku stále nese ozvěnu šeptů, které nikdo nedokázal přepsat do knih.