Příběh: Park Kampa
Voda v Čertovce se ten večer stáhla zpátky do Vltavy jako před sto lety, když se na břehu ostrova Kampa zjevil muž s bílou rukavicí a nikdo neví, proč.
Její šaty, ještě vlhké od rosy, se přilepily k lýtkům, když se Ludmila Vavřínová pokusila utéct od toho, co se dělo mezi stromy. Vůně mokrého dřeva a starých kamenů se jí vmísila do dechu, jako by park sám dýchal. *„Paní Ludmilo, nechoďte tam!“*, zavolal jí Jan Skála, zahradník z Michnovského mlýna, ale ona už běžela dál, prsty se jí zaryly do kůry platanu, jehož listy šustily jako stránky nějakého zakázaného spisu.
Byla to neděle, ale v parku nikdo nebyl. Jen on — muž v černém fraku s rukavicí, jaká se nosila za císaře Františka Josefa, přestože ten už byl mrtvý déle než deset let. Stojal u kamenného zábradlí nad Čertovkou a díval se na vodu, která se klidně kymácela, jako by nechtěla věřit tomu, co se děje. *„Kdo jste?“*, zeptala se Ludmila, a její hlas zněl cikánsky ostrý, jak jen uměla. *„Vracím si, co je mé,“*, odpověděl muž a nevzhlédl. Pak vytáhl z rukávu malý klíč a hodil ho do proudu. Voda ho okamžitě polkla, ale Ludmila viděla, jak se na okamžik rozsvítila modře, jako by pod hladinou hořely nějaké tajemné svíčky.
Zahradník Skála ji chytil za paži, když se pokusila skočit do vody. *„To není možné, paní Vavřínová!“* Jeho prsty se jí zaryly do masa, ale ona se vytrhla a běžela k muži. *„Proč jste tu?“*, vykřikla. *„Protože jsem sem patřil,“*, řekl a jeho oči byly jako dva malé černé mlýnské kola. *„A vy?“*, zeptal se najednou, a když se Ludmila podívala dolů, uviděla, že její stopy za ní zmizely v trávě, jako by je nikdy nebylo.
Následujícího dne byl muž pryč. Na místě, kde stál, zůstala jen bílá rukavice, kterou nikdo nechal ležet na zábradlí. Zahradník Skála ji našel a ukryl do kapesníku, ale když se o den později podíval, byla prázdná — jako by se z ní vytratil každý centimetr látky. Ludmila Vavřínová zmizela také. Všichni říkali, že odešla do Vídně, ale nikdo ji nikdy neviděl. Jen občas, když se Čertovka zvedla v záplavách, někteří tvrdili, že uvidí její stín, jak se klouže po vodě s rukou vytaženou k povrchu, jako by chtěla něco chytit.
Dnes tam stojí socha dívky s hrozny, *Réva*, jak říkají, a když se na ni podíváte správným úhlem za západu slunce, zdá se, že se usmívá. Ale nikdo neví, jestli se usmívá na vás — nebo na někoho, kdo už dávno odešel a nikdy se nevrátil.
Park Kampa čeká. A voda v Čertovce někdy šeptá jména, která nikdo nezná.