Příběh: Park ke 100. výročí vzniku ČSR

Když se kameny rozmlouvaly

Vůně vlhké zeminy a čerstvě vykopaných kořenů se vznášela nad parkem, jako by někdo právě přikryl hrob. Jindřich z Poruby, syn místního šenka, se sklonil nad rozpůlený kámen uprostřed travnatého kopce a jeho prsty se zadrhly na hlubokém rýze, kterou tam nikdo nepamatuje. *„Tohle tu nebylo včera večer,"* zamumlal, ale jeho vlastní hlas zněl cizí, jako by ho nesl někdo jiný. Kolem něj se lípy srdčité klaněly větvemi, jako by se modlily, a jejich listy šustily bez větru.

„Co tam děláš, Jindřichu?“ ozval se za ním hluboký hlas. Otáčel se pomalu, až se mu zadívalo do očí starý kněz Mikuláš, jehož bílá pláštěnka byla poseta skvrnami od deště, který ještě nepadl. „Ten kámen... mluví," vydechl Jindřich a ukázal na štěrbinu, která se právě rozestoupila jako ústa. Z ní se valil slabý, syčivý zvuk, jako by někdo foukal do prázdné skořápky.

Kněz se přiblížil a jeho ruka se dotkla kamene. *„To není kámen,"* řekl tiše. *„Je to paměť."* Jindřich pocítil, jak se mu ledem dotýká záda, ale ne od chladného vzduchu. *„Cože?“*

„Ten kámen tam ležel už dávno předtím, než tu stála první chata. A teď...“ Mikuláš zavřel oči. *„Teď nám říká, že někdo zemřel v tom parku. Ale ne teď. Před staletími.“*

Jindřich se rozhlédl. Mezi lípami stála malá plastika – muž s knihou v ruce a žákem u nohou, který se díval vzhůru. *„Pedagogové,"* poznal. *„To je nový park. Pro studenty.“* Kněz potřásl hlavou. *„Ne pro studenty. Pro ty, kteří už nikdy nepřijdou.“*

V tom se z kamene ozvalo další slovo. Ne slovo, ale jméno. *„Havel.“* Jindřichovo srdce se zastavilo. *„Havel z Kunčic. Můj dědeček. Zemřel v lese u Poruby, ale nikdo nikdy neřekl jak.“*

Kněz se na něj podíval s takovou tíhou, že Jindřich pocítil, jak mu zuby chvějí. *„Něco se tu stalo. A kámen to ví. Ale neřekne nám to, dokud si ho nevyžádáme.“* Vzal Jindřichovo zápěstí a přitiskl mu do dlaně malý kámen, který měl v kapse. *„Vezmi si to. A když budeš mít odvahu, vrať se sem za měsíc. Ale přijď sám.“*

Jindřich se vrátil přesně za měsíc. Tentokrát byl park prázdný, i když bylo poledne. Vzduch voněl spáleným dřevem – jako by někdo v noci zapálil ohniště. Když se dotkl rozpůleného kamene, štěrbiny se rozestoupily širší. *„Havel z Kunčic byl zavražděn,"* ozvalo se z hlubin. *„Zabili ho muži v černých rouších. Ale proč?“*

Jindřich se chytil za hlavu. *„Kdo to byl?“*

„Ti, kteří chtěli, aby zapomněli.“ Kámen zmlkl. Ale když Jindřich odcházel, zahlédl mezi lípami postavu v černém plášti, která stála u plastiky a dívala se na něj. *„Dědečku,"* zašeptal. *„Ty jsi tu byl?“*

Následující ráno byl kámen prasklý. A na jeho povrchu se leskly slzy, které nikdo neviděl.

Dnes tam stále stojí. A když se večer rozsvítí lampy u univerzity a studenté procházejí kolem, někdy slyší, jak mezi listy šustí něco, co není vítr. A když se někdo dotkne kamene, uslyší jméno. Vždycky jiné. Vždycky stejně zapomenuté.