Příběh: Park na Klárově
„Podívejte se na ty prsty, pane Vítězslave, ty se nehýbou už hodinu!“
Starý muž v šedém vlněném kabátě ani nepohlédl na svého společníka. Stál nehybně před bronzovou potrhanou vlajkou, která se tyčila z žulového kvádru. Vzduch kolem nich chutnal po vlhkém betonu a výchevu z nedalekého metra, ale v samotném srdci parčíku vládlo zvláštní, husté ticho. Vítězslav měl v rukou starý kožený zápisník a v očích výraz člověka, který vidí něco, co ostatní přehlížejí.
Jeho doprovod, mladý student s jménem Jakub, zmateně přejížděl pohledem z lvího pomníku na kovovou vlajku a zpět. Všiml si, že Vítězslav nestojí jen tak. Jeho prsty lehce přejížděly po hrubém povrchu žuly, jako by četl neviditelný text vytesaný do kamene.
„Oni jsou tady,“ zašeptal Vítězslav. Hlas měl chraplý, jako by dlouho nemluvil. „Slyšíte ten zvuk? Ten hvízd v uších?“
Jakub ztuhl. Kolem nich proudil ruch Prahy, hluk aut z křižovatky a vzdálené zvuky tramvají, ale vteřinu poté se stalo něco nemožného. Zvuk města náhle zmizel. Jako by někdo přiložil na svět obrovskou izolační vrstvu. Zůstal jen tichý, rytmický zvuk, připomínající vzdálený motor letounu, který se vznášel kdesi vysoko nad jejich hlavami, přestože obloha byla prázdná a čistá.
Vítězslav se náhle prudce otočil k lvu s rozpřahnutými křídly. Z jeho kapsáku vytáhl malý, vybledlý kousek látky, modro-bílo-červený útržek, který vypadal, že pochází z uniformy z dob velké války. S tichým vzdechem ho položil na patu pomníku. V ten moment se stín lva na zemi pohnul.
Jakubt se zakopal. Stín zvířete se neotáčel s pohybem slunce. Pohyboval se samostatně, pomalu se natahoval směrem k potrhané vlajce, jako by chtěl ty kovové skvrny látky chránit svým tělem. Vzduch kolem nich ztěžkl vůní starého paliva a ozónu, tak silně, až Jakubovi začaly pálit plíce.
„Kdo to je, pane Vítězslave? Koho tady hledáte?“ vyhrkl Jakub a udělal krok zpět.
Starý muž se na něj podíval. Jeho oči byly vlhké, ale tvář zůstala kamenná. „Hledám odpověď na otázku, kterou mi položili před osmdesíti lety v mlhách nad Anglií. Slibil jsem mu, že ho dovedu domů. Ale domov je teď jen tento kousek zeleně v betonové džungli.“
Vítězslav dopřál lvu poslední pohled a začal pomalu odcházet směrem k východu, kde se k líně klanily smuteční vrby. Jakub zůstal stát sám. Chtěl zakřičet, zastavit ho, zeptat se, o jakém slibu mluví a kdo je ten neviditelný přítel, který v doprovodu stínu lva přišel na návštěvu.
Když se Jakub přiklonil k lvímu pomníku, aby zvedl onen útržek látky, zjistil něco, co mu zmrazilo krev v žilách. Látka tam nebyla. Místo ní tam ležel malý, bronzový odznak letce, který byl horký na dotek, jako by právě vypadl z rozpáleného motoru letadla. Odznak byl čistý, bez jediného prášku, přestože v parku právě začalo pršet.
Jakub zvedl hlavu a pohlédl po parku. Vítězslav byl pryč. Zmizel v mžiku oka, přestože cesta k východu trvala několik sekund a v okolí nebyla žádná úzká ulička, kam by mohl tak rychle zmizet. Jen vrby se tichým šustěním hýbaly ve větru, který přišel náhlý a studený.
Když se později Jakub vrátil na Klárov a ptal se starších obyvatel v okolí na muže v šedém kabátě, nikdo ho neznal. Jen jeden starý lístek z blízké kavárny mu řekl, že v tomto parčíku se občas objevuje někdo, kdo mluví k lvu v jazyce, který už nikdo nepoužívá, a kdo vždycky odejde přesně v momentě, kdy nad Prahou zazní první siréna.
Ten bronzový odznak Jakub stále nosí v kapse. Pokaždé, když ho dotkne, cítí v nose vůni letového benzínu a slyší tiché, vzdálené křídla, která stále krouží nad tímto malým kusem země.