Příběh: Park Petra Bezruče (Nový Bohumín)

Když se vracejí ti, co odcházeli

Větrník nad bažantnicí se otáčel tak pomalu, že se zdálo, jako by ho někdo neviditelný držel za lopatky a nechal ho jen tak povolit. Pod ním stál Matěj Šimáček, mladý lesní strážce s rukama zbarvenými do černa od pryskyřice, a hleděl na místo, kde před týdnem zmizel chlapec. Ten, co se jmenoval Václav a který říkal, že viděl *to*, co nikdo jiný neviděl.

„Ty jsi tam byl poslední, co jsi ho viděl živa,“ řekl Šimáčekova žena Anička, když mu přinesla hrnek čaje. Vůně kopřivy a vlhké země se vmísila do páry. „A teď jsi tu zase ty, jako by ses nikdy nevrátil.“

Matěj nic neodpověděl. Vzal hrnek a vypil ho dnem, aby se zbavil hořkosti. Včera večer, když procházel kolem staré dřevěné restaurace – té, která vyhořela před deseti lety, ale jejíž zbytky se ještě v lese tyčily jako popelné prsty –, slyšel někoho volat. Ne slova, jen hluboký, syčivý zvuk, jako by se někdo udusil v bahně. Když se obrátil, nikdo tam nebyl. Jen voda v rybníčku se klidně houpala, jako by se nic nestalo.

„Včera jsem našel jeho čepici,“ přiznal nakonec. „U starého dubu, kde se scházeli chlapci na tajné hry. Ale když jsem tam přišel, bylo tam prázdno. Jako by ho někdo… odnesl.“

Anička se přitiskla k jeho rameni. „Neboj se říct, Matěji. Co jsi viděl?“

On zavrtěl hlavou. „Nic. Jen stín. A pak ten zvuk. Jako by někdo… plakal.“

V tom okamžiku se z lesa ozvalo skřípnutí. Ne od větví, ne od větru – jako by někdo tahal po zemi něco těžkého. Matěj se rozběhl k místu, kde před týdnem Václav zmizel. Mezi kořeny starého buku ležela malá dřevěná soška – nevysvětlitelně podobná tomu, co si chlapec nosil v kapse: malý bronzový křížek s vyryté postavou v pláště, kterou nikdo neznal.

„To je…“ Anička se zakryla ústa. „To je ten křížek, který Václav nosil. Říkal, že ho našel u starého pomníku.“

Matěj se podíval na sošku. Byla stará, pokryta mechem, ale vytesána byla tak jemně, že se zdálo, jako by ji někdo udělal včera. A pak si všiml něčeho jiného: na zadní straně křížku byl vyryt nápis, který nepatřil k sošce. Nápis, který Matěj poznal:

*„Zde odpočívá ten, kdo se nevrátil.“*

V tom okamžiku se za nimi ozvalo další skřípnutí. Tentokrát blíž. Matěj se otočil, ale les byl prázdný. Jenže mezi stromy, tam, kde před rokem stál pomník císaře Františka Josefa – ten, který zničili po válce –, se zdálo, že se něco pohybuje. Něco tmavého, vysokého, co se pomalu vynořilo z mlhy.

Anička zachytila jeho ruku. „Matěji…“

„Ticho,“ šeptal. „Poslouchej.“

Z lesa se ozvalo další volání. Tentokrát jasné, dětské. *„Matěji… pomoz mi.“*

Když se Matěj a Anička ráno vrátili s městskou stráží, místo, kde stál starý dub, bylo prázdné. Jen soška ležela na zemi, jako by nikdy nebyla. A na místě, kde stál pomník, byl jen hluboký otisk – jako by se do země propadl někdo, kdo tam nikdy neměl být.

Dnes ráno, když Matěj procházel kolem bažantnice, slyšel opět ten syčivý zvuk. Tentokrát z místa, kde kdysi stála dřevěná restaurace. A když se podíval, uviděl něco, co ho zmrazilo: mezi kořeny vyhořelých trámů ležela dětská ruka. Malá, bledá, jako by byla vyrobená z mramoru.

Anička ho našla u pomníku Petra Bezruče, kde seděl se zavřenýma očima a šeptal: *„Proč se vracejí ti, co odcházeli?“*

Nikdo neví, co se toho dne stalo. Nikdo neví, kdo volal. Ale když teď večer projdeš kolem bažantnice, když uslyšíš šustění listí, které není od větru, nebo když uvidíš stín, který se pohybuje tam, kde světla není – pak si pamatuj: někde v tomto parku ještě někdo čeká. A možná tě pozná.