Příběh: Park Střed
Vzduch voněl čerstvě vyklepánou zeminou a něčím sladkým, jako by se v něm rozplývaly rozkvetlé třešně. Ale to nebyla jarní vůně — bylo to až příliš klidné, příliš *umělé*, jako by někdo zadržel dech celého města. Podél aleje, kde se klenuly stromy jako strážci, stála žena s rukama skříženýma na hrudi a dívala se na muže, který se jen otáčel kolem své osy, jako by hledal něco, co už tu nebylo.
„Paní Klára,“ řekl tiše, „vy jste tu byla ten večer. Vy jste viděla, co se stalo.“
Klára Vondrová, švadlena z ulice Na Strži, jenom zavrtěla hlavou. „Viděla jsem jenom světlo. A pak… nic.“ Její prsty se zavrtaly do šálu, který držela v dlaních, jako by se bála, že se rozpadne. „Bylo to jako kdyby se někdo pokusil vymazat stopu. Ale to není možné, pane doktore. Synagoga byla tu. A pak najednou… pryč.“
Doktor Emil Kratochvíl, mladý lékař z praxe u *Cristal Palace*, si otřel čelo kapesníkem. „A co ten muž? Ten, který přišel z parku a řekl, že viděl…“ Zakroutil hlavou. „Něco, co se nemůže stát.“
Klára se najednou rozesmála — krátce, bez radosti. „Ach, ten! Vy jste ho neviděl, pane doktore. Ale já ano. Byl to jako stín, který chodil po chodníku, ale když se na něj podívala, tak ho tam nebylo. A mluvil…“ Zmlkla, jako by se bála, že slova sama o sobě přivolají něco, co by mělo zůstat ukryto. „Mluvil jazykem, který jsem nikdy neslyšela. A říkal, že *ještě nejsou hotovi*.“
Kratochvíl se podíval na sousoší uprostřed parku, kde čtyři postavy z mramoru držely v rukou symboly ročních období. Jaro, léto, podzim, zima — ale žádný z nich nevypadal jako ten muž. Žádný z nich neměl takové oči, takovou *prázdnotu* v pohledu.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal se.
Klára se najednou vzpamatovala. „Pane doktore, vy jste chytrý člověk. Ale někdy jsou věci…“ Ukázala na pomník uprostřed trávníku, kde se klenula deska s jménem, které už nikdo nevyřkl nahlas. „Někdy jsou věci, které nelze vysvětlit. Synagoga byla zničena. Židé odešli. Ale ten muž…“ Znovu se podívala na sousoší. „Ten muž byl tu *potom*.“
Kratochvíl se podíval na hodinky — ale ne, ty ještě neexistovaly. Místo toho se díval na slunce, které se pomalu sklánělo za stromy, a věděl, že čas zde neběžel jako jinde. Někde v parku se něco *hýbalo*. Něco, co nemělo právo být vidět.
„Paní Klára,“ řekl nakonec, „co kdybychom šli do parku? Jenom tak. A podívali se.“
Ona jenom přikývla. Jejich kroky na chodníku zněly příliš hlasitě, jako by se snažily probudit něco, co mělo zůstat spící.
Když prošli kolem sousoší, vzduch se najednou ochladil. Klára se zastavila. „Tam,“ šeptla. „Za tou sochou.“
Kratochvíl se podíval — a uviděl ho. Muže, který tam nebyl. Stál mezi stromy, oblečený do něčeho, co vypadalo jako staré oblečení, ale zároveň jako nic. Jeho tvář byla prázdná. Bez rysů. Bez očí.
„Co chcete?“ zeptal se Kratochvíl, i když věděl, že odpověď nebude mít smysl.
Muž se jen usmál. „Čekám,“ řekl. A pak zmizel.
Klára se zachvěla. „Pane doktore, ten muž… on byl tu *vždycky*. Jenom ho nikdo neviděl.“
Kratochvíl se podíval na pomník. Na desku, kde byly vyryty jména. A najednou si uvědomil, že některá z nich… *nepatří sem*. Jména, která tam nebyla v den odhalení. Jména, která se tam *objevila*.
„Paní Klára,“ řekl tiše, „co když ten muž není jediný, kdo tu zůstal?“
Ona se na něj podívala s takovou hrůzou, že se mu zastavilo srdce. „Pane doktore…“ řekla. „On nám řekl, že *přijde další*. A že když přijde, budeme vědět, že je *příliš pozdě*.“
V tom okamžiku se nad nimi objevila socha *Over the Earth* — tenké, jako by byla vyřezaná z mlhy, a přesto tak *reálná*, že se zdálo, jako by se dotýkala nebe. A někdo — někdo, kdo tam předtím nebyl — se začal pomalu blížit k pomníku.
Kratochvíl se otočil a utíkal. Klára zůstala stát, protože věděla, že už není místo, kam by mohla jít.
A tak tam stojí park Střed dodnes. S pomníkem, který nikdy neodhalí všechna jména. S sousoším, které pozoruje, jak lidé procházejí kolem. A s něčím, co se v hluboké noci probouzí a šeptá do větru:
*„Nejste sami.“*