Příběh: Pecihrádek
„Utíkej dolů k řece, Mikuláši, a neohlížej se, dokud neuslyšíš zvonek z kostela!“
Hlas pana Jindřicha z Bolevců zněl jako praskání suchých polen v ohni. Jeho ruka, sevřená v pěst, tiskla chlapce do ramene tak silně, až mu zapadly prsty do látky rváče. Kolem nich se vznášel hustý, štiplavý kouř, který pálil v očích a přichutnával po spáleném dubovém dřevě a starém kožíšku. Vzduch byl těžký, téměř hmatatelný, a v uších jim hlučelo z chaosu, který právě vybuchl v srdci jejich domova.
Mikuláš se však nepohnul. Pohled měl upřený na hluboký příkop, který odděloval jejich malý svět od zbyteku světa. Voda v hlubokém žlabu, obklopeném hrubým valem, byla černá a nehybná jako zrcadlo, v němž se odrážely plameny lžící po stěnách obytné věže. Zpátky za nimi, na vrcholu ostrohu, se s Gebäude z dřeva a kamene hroutila do hlubin.
„Pane, ale vaše žena! Kde je Anežka?“ vyhrkl Mikuláš a hlas se mu zlomil.
Jindřich ztuhl. Jeho obličej, v oranžovém světle požáru, vypadal jako vytesaný z šedého žuly. Nepohlédl na chlapce. Díval se k severu, tam, kde se terén vyrovnával a kde mohl někdo snadno přejít most a vstoupit do jejich úkrytu. Vzduchem se nesl podivný zvuk – nebyl to křik ani řev bojovníků, ale rytmické, tiché pobřekávání, jako by někdo v dálce tahal za řetězy z kovu.
„Nezůstala tady,“ odpověděl Jindřich chladně, přestože mu z tváře stékal pot smíchaný s popelem. „Odešla tam, kde jsou stíny hlubší než tento příkop.“
Mikuláš pocítil náhlý mrazivý průvan, který mu projel mísí, přestože kolem zuřil žár. Pod nohama mu zapraskal suchý kámen. Podíval se dolů na strmé svahy, které jejich tvrz chránily ze západu a jihu. Tam dole, v temnotě nad řekou Berounkou, se v mlze pohybovalo něco, co nemělo lidský tvar. Bylo to vysoké, štíhlé a pohybovalo se s nepřirozenou plynulostí, jako by se nešlapalo po zemi, ale plavalo v hustém vzduchu.
Jindřich znovu popadl chlapce za rameno a tentokrát ho s násilím strhl směrem k východnímu mostu. Mikuláš zakopl o vyvržený trám a v tom okamžiku zahlédl v okně hořící věže postavu. Byla to Anežka. Stála nehybně, v plamenech, které ji obklopovaly, ale její šaty nehořely. Dívala se přímo na ně, a její oči nebyly lidské. Byly to dvě prázdné díry, hluboké jako samotný příkop, do kterého se klesalo vše, co zde bylo zapomenuto.
„Ona už není naše,“ zašeptal Jindřich a v jeho hlase nebyl strach, ale naprosté, prázdné uznání porážky.
Když přešli most a doputovali k hospodářskému dvoru, kde se v blátě mísil pach zvířat a starého zrna, Mikuláš se naposledy ohlédl. Tvrz už byla jen hromadou žhavých uhlíků na vrcholu skály. Ale v tichu, které následovalo po zřícení hlavní věže, zaslechli objevte oba ten zvuk. Ten rytmický, kovový řetěz, který se nyní ozýval mnohem blíž. Přišlo to zespodu, ze strmých svahů, kde by žádný člověk nemohl stoupat tak rychle.
Jindřich neřekl ani slovo. Jen začal kráčet pryč z Bolevců, pryč od místa, které se stalo hrobem pro vše, co miloval. Nezakázal Mikuláši plakat, jen mu zakázal se vracet.
Dnes už tam nestojí žádná věž, jen kruh starých valů a hluboký příkop, který v tichých plzeňských nocích stále střeží své tajemství. Kdo tam vstoupí v šeru, může pocítit, jak mu ztuhnou prsty a v uších mu zazní tiché, kovové pobřekávání, které volá z hlubin země.
Země v okolí ostrohu stále chutná popelem, i když oheň zhasl před stovkami let.