Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Pelléova Vila (Bubeneč)
  • Příběh: Pelléova vila (Bubeneč)

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Pelléova vila (Bubeneč)
Smyšlený příběh

Příběh: Pelléova vila (Bubeneč)

Příběh: Pelléova vila (Bubeneč)
❧

„Tady to je, pane generále, přesně v tom zrcadle, které vám přivezl stavitel,“ vyhrkl mladý pomocník a prudce odhrnul těžký sametový závěs. Maurice Pellé se ani nepohlédl na zrcadlo. Stál v prostoru vysokého místnosti, kde vzduch voněl po čerstvém vosku a starém dřevě, a hleděl do zahrady přes mohutný portik. Jeho ruka, zvyklá na držení meče a map, pevně svírala zábradlí terasy.

„Kde je ta žena?“ zeptal se Maurice tichým, chladným hlasem, který nenechával prostor pro diskusi.

Pomocník ztuhl. „O jaké ženě mluvíte, pane? V domě jste jen vy a vaše služba. Paní Jarmila je v Dobřichovicích.“

Maurice se pomalu otočil. Jeho oči, vyostřené lety vojenských kampaní, se zúžily. V odrazu zrcadla, které právě odhalili, viděl něco, co tam být nemělo. Za jeho levým ramenem stála postava. Byla to žena v šatech z jiné doby, s tváří bledou jako mramorové sloupy v hale. Neměla na sobě nic z módy dvacátého století. Její pohled byl upřený ne na generála, ale na podlahu, kde kdysi, desetiletí předtím, stála kolébka dětí vdovy Knoblochové.

Generál vrazil do zrcadla dlaní, až sklo nebezpečně zapráskalo. Vteřinu předtím, než se jeho ruka dotkla povrchu, obraz se změnil. Žena zmizela. Zůstal jen odraz luxusního interiéru a vyděšeného pomocníka.

„Viděl jste to?“ vyjel Maurice.

„Nic, pane generále. Jen prázdný pokoj,“ odpověděl mladík a v jeho hlase se třásla nejistota.

Maurice Pellé nebyl mužem, který by věřil v duchy, ale byl mužem, který věřil v řád a fakta. V následujících týdnech se však řád v Bubenči začal rozpadat. Každý večer, přesně ve chvíli, kdy slunce klesalo za střechy sousedních vil a barvilo fasádu do zlatova, se v domě začal ozývat zvuk. Nebyl to hluk ulice ani šumění stromů v zahradě. Byl to zvuk jemného, rytmického pláče dítěte, který se nesl chodbami a utichal právě tam, kde končily stěny novorenesančních pokojů.

Jednou nocí, když v domě vládlo absolutní ticho a jediné světlo přicházelo z měsíce pronikajícího skrze vysoká okna, našel Maurice na stole v pracovně dopis. Papír byl zažlutlý, s rozmazaným inkostem, který vypadal, jako by byl psán před deseti lety. Nebylo v něm jméno adresáta, jen jedna věta: „Hrušňový sad už dávno nekvete, ale kořeny stále táhnou hluboko pod kameny.“

Generál vyšel do zahrady. Bosý, v jediné noční košili, cítil pod nohama chladnou rosu. Došel k místu, kde kdysi stál ovocný sad, než ho architekt Koukola nahradil tvarohem kamene a štuku. Zastavil se u východního portiku. Vzduch kolem něj náhle zhoustl a začal vonět sladce, až mdle, jako zralé hrušky, přestože byl hluboký podzim a stromy byly holé.

V ten moment uviděl v okně prvního patra siluetu. Žena z zrcadla. Stála v okně a vznášela ruku k rtu, jako by mu přikazovala mlčet. Maurice chtěl vykřiknout, chtěl vědět, kdo je a co chce v jeho domě, ale vteřinu poté se okno s hlučným třeskem zavřelo.

Když se o několik let později Maurice Pellé v roce 1924 definitivně rozloučil s pozemským životem, v jeho osobních zápisících nebyl nalezen žádný vojenský plán, který by vysvětloval jeho noční procházky zahradou. Byl tam jen jeden krátký záznam, napsaný třesoucí se rukou: „Tento dům není jen z kamene a štuku. Je to schránka pro ty, kteří odešli, ale zapomněli zavřít dveře.“

Dnes, když člověk projde kolem této vily a pohlédne na její noblesní balkon a tiché terasy, může mít pocit, že ho někdo sleduje. Není to pohled z okna, ale spíše pocit, že pod nohama, hluboko v základech, stále tlouče srdce něčeho, co se odmítá stát jen historií. Kdo ví, zda v odrazu některého z okýnek stále někdo hledá cestu zpět do hrušňového sadu.

✦
Příběh se váže k památce Pelléova vila (Bubeneč) Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)