Příběh: Pernikářka (Dejvice)
„Tady končí tvůj plot a začínají mé hrozny, ty slepý hroznáče!“ zařval Matěj a s plnou silou zatlačil hrobovými vidlami do mokrého bláta.
Proti němu stál soused, tlustý zrzavý muž s tváří červenou jako zralý grape, který jen zvrhl rty a ukázal prstem směrem k nedaleké kapli svatého Michala. Vzduch kolem nich voněl vlhkou zemí, kvasícími stopkami hroznů a dálkem, odkud přivál líný pach pečeného medového těsta. Ten sladký aromat byl v těchto Dejvicích v roce 1690 neobvyklý, ale právě on definoval toto místo.
Matěj nebyl šlechtic ani bohatý vinař. Byl to člověk, který v rukou měl znatost s hlinou i s ohněm. Vzpomínal na svého otce, Václava, který v Praze tvořil sladké obrazky z perníku a pak je s láskou vložil do pece. Václav zanechal synovi kousek země, malý stripek vinice, který sice nebyl velký, ale byl jeho. Pro Matěje však byla tato země víc než jen zdrojem vína. Byla to kotva.
„Poslyš, Matěji,“ začal soused náhle tiše, a jeho hlas ztratil agresivitu, „zima bude krutá. Slyšel jsem, že v městě už hromadí obilí a dřevo. Tvé hrozny jsou sice sladké, ale břicho jimi nenaplníš, až zmrzne voda v potoce.“
Matěj mlčel. Podíval se na své ztomcatené ruce, na nehty černých od prachu a země. Věděl, že má pravdu. Sklizeň byla letos skromná a v budovách usedlosti, které teprve začaly nabírat svůj správný tvar, bylo prázdno. V noci, když v oknech zhasla světla a z kaple svatého Michala zazněl tichý zvon, Matěj často sedával u krbu a přemýšlel, jak zachránit tento kousek světa pro své děti.
Následující týdny byly bojem. Matěj nepracoval jen ve vinici. V noci, když ostatní spali, rozpaloval v peci, kterou po otci udržoval v chodu. Nepekly se v ní však jen chleby. Matěj se pokusil spojit otcovo řemeslo s tím, co mu dala země. Experimentoval s medem, špetkou koření a koncentrovanou šťávou z hroznů. Vznikly z toho malé, tvrdé placky, které sytily a hřály.
Jednoho večera, když mráz už začal kousat do tváří a ranní mlha zakrývala pohled na okolní stavení, zaklapal na dveře ten samý soused, se kterým se před měsícem hádal o hranici plotu. Přišel s prázdným košem a zblaceným pohledem.
„Ztratil jsem všechno, Matěji. Mrazík spálil poslední lístky a v domě nemám co pálit,“ vyhrkl a hlas se mu třesl chladem.
Matěj ho nepozval dál s úsměvem, ale s tichým uznáním. Vytáhl z pece plech s horkými, medovými plackami. V místnosti se okamžitě rozlil hustý, sladký pach, který přehlušil pach vlhkého dřeva a starého vína. Byl to pach domova, bezpečí a naděje.
„Sedni si,“ řekl Matěj a podal mu kousek horkého pečiva. „Hrozny nás oba zradily, ale oheň v peci stále hoří.“
Soused jedl v tichosti, až mu v očích vyvstaly slzy. Nebyla to jen chuť cukru a koření, byla to překvapivá laskavost člověka, kterému chtěl ukrást kus země. Ten večer se v malé usedlosti uzavřela stará rána. Soused přišel druhý den s několika pytli obilí a pomohl Matějovi opravit střechu nad stodolou.
Matěj však věděl, že toto místo má v sobě něco víc než jen selský pot a sousedské spory. Když stál na kopci a díval se na svou malou vinici, cítil, že pod nohama leží vrstvy příběhů, které teprve přijdou. Cítil, že každé zrnko prachu v této zemi je svědkem někoho, kdo se sem vrátil pro klid, nebo kdo tu zanechal své srdce.
Dnes už v Dejvicích nevoní pevně medové placky z otcovy pece a víno z malých vinic už dávno nekvete v podobě, jakou znal Matěj. Ale kdo někdy projde kolem tichých zdí Pernikářky a zavře oči, možná ještě ucítí ten zvláštní, sladký nádech, který se odmítá vytratit z prachu staletí.
Některé stopy v zemi smazat nelze, i když na ně někdo položí beton.