Příběh: Petrin
„Ustupte od té brány, vy hlupáci, nebo vám dám přes prsty!“ zařval mladý Friedrich a prudce strhl z ruky spolužáka těžký mosazný klíč.
Kovový zvuk dopadu klíče o dlažbu vnitřního nádvoří zazněl v srpnovém žáru roku 1926 jako výstřel. Vzduch byl hustý, prosycený vůní čerstvé vápnové malby a prachem z nedávno dokončovaných prací. Nová budova semináře v Bruntále ještě voněla novotou, ale v jejích chodbách už začal kolovat chlad, který nepatřil do léta. Friedrich, chlapec s neklidnýma očima a neustále rozvázanou šňírkou u boty, nehledal v kapli klid. Hledal odpověď na otázku, která mu nedala spát celé tři noci.
Když vstoupil do malé kaple v čele budovy, světlo dopadající z úzkých oken vykreslovalo v prachu tančící víry. Friedrich se zastavil uprostřed místnosti. V ten moment se stalo něco, co popíralo veškerý řád, který mu učitelé vkládali do hlav. Z prázdného prostoru v rohu místnosti, kde nebyl žádný nábytek ani člověk, se ozval zvuk. Byl to rytmický, kovový škrab, jako když někdo táhne těžkou skříně po kamenné podlaze.
Friedrich ztuhl. Zvuk přestal. Pak se ozval znovu, tentokrát mnohem blíž, přímo za jeho zády. Chlapec se prudce otočil, ale v kapli nebyl nikdo. Jen on a ticho, které bylo tak hluboké, až v uších slyšel tlukot vlastního srdce. Když se však znovu podíval na podlahu, uviděl stopu. Nebyla to stopa boty, ale hluboký, žhavý žleb v kameni, jako by někdo po dláždicích přetáhl rozžhavený železný prut.
„Kdo tu je?“ vykřikl, a jeho hlas se rozbil o vysoký strop.
Odpověď nepřišla v podobě slov. Místo toho pocítil na kůži náhlý, mrazivý průvan, přestože všechna okna byla zavřená. Vzduch kolem něj ztěžkl pachem starého železa a vlhkého sklepa. Friedrich s hrůzou pozoroval, jak se v prostoru před ním začíná formovat postava. Nebyl to člověk, ale spíše stín, který byl hustší než samotná tma. Postava neměla tvář, jen prázdný prostor, kde by měly být oči, a v ruce svírala něco, co připomínalo obří, zrezivělé kladivo.
Chlapec se pokusil vykřiknout, ale hlas mu uvízl v hrdle. Stín pomalu zvedl svou ruku a ukázal prstem směrem k severní stěně budovy, tam, kde se za tlustými zdmi nacházely první učebny. V ten moment se z hloubi budovy ozval sborový zvuk stovek hlasů, které začaly šeptat v jazyce, který Friedrich neznal, ale který zněl jako drcení kamenů v mlýnku. Šepot nebyl nepřátelský, spíše varovný, naléhavý, plný starého žalu.
Friedrich se rozběhl pryč. Utíkal chodbami, kde mu v patách znílo rytmické tloučení kladiva o kámen, ačkoliv za ním nebyl nikdo vidět. Vrazil do skupinky ostatních studentů, kteří se smáli a diskutovali o novém školním roce. Když se je pokusil varovat, ukázal na kapli, ale oni tam viděli jen prázdnou místnost zalitou sluncem.
Jeho tvář byla bílá jako křída a ruce se mu třásly tak silně, že nedokázal udržet knihu. Učitelé připsali jeho chování na účet nervozity z nového prostředí, ale Friedrich věděl své. Každý večer, když procházel kolem kaple, slyšel ten samý kovový zvuk. Věděl, že v základech budovy, pod čerstvým betonem a novými dláždicemi, zůstalo něco, co nepatřilo do tohoto století a co odmítalo odejít.
Nikdo z tehdejších obyvatel Bruntálu nedokázal vysvětlit, proč Friedrich v osmý den po otevření školy přestal mluvit a zbytek svého studia strávil s pohledem upřeným do země, jako by se bál, že pod nohama v každém momentu praskne krusta a vyrazí vzhůru onen stín s kladivem.
Když dnes procházíte chodbami budovy, možná pocítíte ten samý náhlý chlad, který v srpnu zmrazil krev v žilách jednoho vystrašeného chlapce. Ten žhavý žleb v podlaze kaple už dávno zaplynul novými vrstvami času, ale tiché tloučení v hloubce zdí stále čeká na toho, kdo mu konečně odpoví.