Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Petřínská Rozhledna
  • Příběh: Petřínská rozhledna

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Petřínská rozhledna
Smyšlený příběh

Příběh: Petřínská rozhledna

Příběh: Petřínská rozhledna
❧

„Ustup, ty blázne, nebo tě ten vítr srazí dolů jako loutku!“

Karel se křečovitě klesal o studené železné pruty, zatímco mu v obličeji praskaly kapky srpnového deště. Stáli v polovině cesty k vrcholu, v úzkém hrdle schodiště, kde se kovová konstrukce vlounila vzhůru k obloze. Proti němu stála Eliška, v šatech, které jí mokryle lepily k nohám, s očima plnými zoufalého odvahu. V ruce svírala malý kousek papíru, který se v prudkém průvanu snažil vytrhnout z jejích prstů.

Karel, mladý strážce s obojím přes rameny, se pokusil její ruku chytit, ale Eliška prudce uhnula stranou. Cizí zvuky zpod nich, hluk davů z Jubilejní výstavy a vzdálené pípání nově spuštěné lanovky, zde nahoře utichly. Zbylo jen hvízdání větru v horkých nýtů a rytmické tloukání Karlavova srdce.

„Musím to dostat nahoru, ke korune, než to uvidí on!“ vykřikla Eliška a její hlas zněl ostře jako řezání skla.

Karel věděl, o kom mluví. Věda o jejich rodinném sporu byla v celém Smíchově rozkládána na všechny strany. Peníze, pozemky a čest, kterou jeden z nich měl zničit. Eliška však nehledala pomstu, hledala svobodu. Ten lístek v její ruce byl jedinou cestou pryč z města, cesta, kterou jí otec zakázal i v představách.

„Slezte dolů, slečno. Je to nebezpečné, věž je ještě čerstvá, stála tu jen pár týdnů!“

Eliška se na něj podívala a v jejím pohledu bylo něco, co Karla vtáhlo hlouběji než jakákoliv propast pod jeho nohama. Nebyl to strach, byla to čistá, nezkrocená touha po výšce. Bezpřemýšleně ji chytil za ramena, aby ji udržel v rovnováze, když se věž pod nimi mírně zachvěla. V tu chvíli oba ucítili pach mokrého železa a rozpalené oceli, která se stále ještě zdála dýchat žárem z továrního ohně v Libni.

„Pomoz mi,“ zašeptala najednou, a její hlas ztratil veškerou agresivitu. „Jen jednou vyjdi se mnou až nahoru. Chci vidět celou Prahu, chci vidět, kde končí hranice mého vězení.“

Karel zaváhal. Jeho povinností bylo hlídat řád, ne doprovázet vzdorbílivé dcery bohatých obchodníků do mraků. Ale když se podíval dolů na malá lidičky v sadech, kteří vypadali jako mravenci, pocítil náhlý záchvat stejného pocitu. Svět pod nimi byl malý, ustavovaný a nudný. Tady, mezi plávkovou ocelí a nebesy, existovalo něco jiného.

Začali stoupat. Každý z těch dvou set devadesáti devíti dřevěných schodů byl jako tlukot hodin. Eliška šla první, její dech byl krátký a rychlý. Karel ji kryl, jeho boty rytmicky klapaly o dřevo. Čím výše šli, tím více se rozestupoval mlhorys a odhaloval jim město, které se pod nimi rozprostíralo jako rozlitý inkoust na bílém plátně.

Když konečně dorazili k zasklené lucerně, vítr je udeřil do hrudí s plnou silou. Stáli u samotné svatováclavské koruny. Eliška se opřela o chladný kov a zavřela oči. V ten moment už nešla utéct. Prostě jen stála a nasávala prostor, který jí nikdo nemohl vzít.

„Zde nahoře už neexistuje žádný otec, žádné zákazy,“ řekla tiše a papírek, který tak žárlivě střežila, pustila do prázdna.

Karel sledoval, jak bílý lístek krouží v proudech vzduchu, klesá dolů k vinicím u Nebozízka a pak mizí v zeleném moři stromů. Eliška se na něj podívala a poprvé se usmála. Nebyla to radost z vítězství, ale klid z toho, že už nic nepotřebuje.

Karel s ní tam stál dlouho, až se slunce začalo opírat o střechy starého města. Věděl, že až sestoupí, bude všechno stejné, ale on sám už nikdy nebude stejný. Podíval se na železnou žerd, která sahala do nebe, a pochopil, že některé věci se nestaví proto, aby v nich lidé žili, ale proto, aby jim připomněly, jak malí jsou a jak daleko mohou dojít.

Kdo jednou vyhlídne z tohoto vrcholu na kroužící Prahu, už nikdy nenajde klid v úzkých uličkách pod sebou.

✦
Příběh se váže k památce Petřínská rozhledna Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)