Příběh: Pinkasův palác
„Tady to končí, přísahám vám, že z těchto zdí už nic nevytáhnete!“ vykřikl Jan Matěj Kopecký a prudce práskl dveřmi do sklepa. Prach zvířil v úzkém prouhku světla, který pronikal skrze malý otvor v klenbě, a vzduch zaplnila štiplavá vůně síry smíchaná s vlhkostí řeky, jež pod nimi tlukla jako podzemní srdce.
Kopecký, muž s tváří jako vysekaná z žuly a rukama zotuhlými od práce v prašné dílně, stál v temnotě a zíral na své bývalého souseda, vrchního písaře z Malé Strany, který se třásl v krajkové manžetě. Písař nehledal zlato ani zapomenuté hříchy. Hledal ticho. Tvrdil, že v hloubce tohoto domu, tam, kde se v základech stále dotýkají zbytky starého mostu, zní zvuk, který nemá v tomto světě místo.
Kopecký se zasmál, ale byl to suchý, krátký zvuk. Věděl, že v tomto domě se dříve mísil prach pro zbraně, že každá stěna nasála nebezpečí a očekávání výbuchu. Teď však v suterénu vládlo mrazivé chladno, které pronikalo až k kostem, i když venku v ulicích vládlo barokní horko a slunce pálilo do dlažeb.
„Poslouchejte,“ zašeptal písař a ukázal prstem do nejtemnějšího kouta, kde se klenba klesala k samotné zemi.
Kopecký ztuhl. Zprvu neslyšel nic než vlastní dech. Pak se to objevilo. Nebyl to křik ani šum vody. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu otáčí těžkým klíčem v zámku, který neexistuje. Zvuk přicházel ze zdi, která byla masivní a neprůstřelná.
„To jsou jen potkany, nebo voda z Kampy,“ odsekl Kopecký, ale jeho hlas se mírně zachvěl. Udělal krok vpřed a přiložil ucho k chladnému kameni. V tu chvíli se zvuk změnil. Kovové cvakání přecházelo v šepot, tisíce hlasů mluvících současně v jazyce, který zněl jako drcení skla.
Kopecký prudce odskočil. Na povrchu kamene, přesně v místě, kde měl hlavu, se objevila vlhká skvrna. Voda nevytekla ze stěny, ale zdál se, že se z ní tvoří. Skvrna začala přijímat tvar lidské dlaně, která se snažila zevnitř kamene protlačit ven. Kopecký v panice popadl těžký železný lom a s plnou silou udeřil do zdi.
První úder jen vyrazil mraky prachu. Druhý úder však způsobil něco nemyslitelného. Z místa nárazu nevyprskly střepy kamene, ale proud jemného, stříbrného prachu, který nepadal k zemi, nýbrž stoupal vzhůru, jako by v suterénu neplatily zákony hmoty. Prach obklopil oba muže, zahalil je do mlhy, ve které zmizely stěny, strop i dveře.
Písař vykřikl hrůzou, protože v té stříbrné mlze uviděl postavu. Byl to muž v oděvu z jiné doby, s tváří zakrytou maskou z bílého porcelánu, který v ruce držel staré pískací hodiny. Postava nepromluvila, jen pomalu obrátila hodiny vzhůru nohama. V ten moment se prostor s prudkým syčením uzavřel.
Kopecký a písař se ocitli zpět v prázdném sklepě. Byla tam tma a ticho. Vůně síry zmizela a vystřídal ji pach starého papíru a prachu. Kopecký se podíval na svou ruku. Lom, který držel, byl pryč. Místo něj v dlani svíral malý, vyřezaný kamínek s nápisem v neznámém písmu, který byl horký jako z pece.
Nikdy už se do těch sklepů nevrátili. Písař z města zmizel během několika týdnů a Kopecký zbytek života strávil tím, že v nocich zamykal dveře na všechny zámky, přestože věděl, že zámky jsou proti tomu, co v základech domu spí, zcela bezmocné.
Kdo dnes projde kolem tichých zdí tohoto paláce, možná pocítí ten zvláštní chlad, který nepatří do pražského léta, a pokud přiloží ucho k kameni v hloubce suterénů, možná uslyší, jak někdo z druhé strany stáletočivě otáčí neviditelným klíčem.