Příběh: pinky na žíle Schweizer
„Kop thirds, ty blázne, přestaň to rýpat a poslouchej mě!“ Georg Schweizer zabořil své prsty do vlhké hlíny a přitáhl k sobě Mertenova ramena tak silně, až mu zakřupala kost. Merten se však neodtrhl od stěny. V rukou svíral kousek kovu, který v šeru hluboké jamy svítil tak jasně, že mu v očích tančily stříbřité jiskry. Nebyl to jen obyčejný nález. Byl to drát čistého stříbra, tlustý jako brko a dlouhý skoro celou dlanu, který vyčníval z hloubky země jako prst mrtvého krále ukazující cestu do pekla.
Vzduch v údolí byl hustý a chutnal po železe a starém prachu. Kolem nich se vznášela mlha, která tlumila zvuky okolního světa, až zbyl jen rytmický zvuk motyk narážejících do tvrdé skály. Georg cítil, jak mu v zádech stygne pot, přestože v šachtě bylo dusno. Podíval se na své dlaně, rozbité a špinavé, a pak na ten neuvěřitelný kov. Věděli, že právě našli žílu, která je buď učiní nejbohatšími muži v celém kraji, nebo je pohltí hloubka, do které se odvážili sestoupit.
Merten se zasmál, ale byl to zvuk suchý a nervózní. „Vidíš to, Georgu? Tady není jen stříbro. Tady je moc.“
Právě v tu chvíli se stalo něco, co žádný z nich nedokázal vysvětlit. Země pod jejich nohama se krátce zachvěla, nikoliv jako při běžném zřícení, ale jako by se pod nimi něco probudilo a zhluboka vydechlo. Z hloubky jamy, kde se stříbro sekalo do země, se ozval zvuk. Nebyl to hřmot kamení, ale čistý, vysoký tón, připomínající zpěv tisíce skleněných zvonků. Ten zvuk nešel ušima, ale vibroval přímo v kostech a v zubech.
Oba muži ztuhli. Merten, který v tu chvíli držel v ruce onen stříbrný drát, náhle zímnul. Jeho tvář, dříve rudá od námahy, zbělela jako vápno. Pustil kov, který s tichým cinknutím dopadl na dno, a začal se třást. Georg ho chtěl chytit, ale když se k němu přiblížil, všiml si něčeho zvlástrangeho. Kolem Mertenových bot se začala vznášet jemná, modravá svítící mlha, která nevycházela z plamene svítilny, ale přímo z prasklin v zemi.
„Slyšíš je?“ zašeptal Merten a jeho hlas zněl, jako by mluvil z dálky, z jiného světa. „Říkají, že tohle stříbro není pro nás. Že jsme otevřeli dveře, které měly zůstat zavřené.“
Georg se zasmál, aby potlačil strach. „Jsi unavený, Mertene. Je to jen vítr v šachtách.“
Jenže vítr v šachtách nezanechává v dlaních spáleniny. Georg se podíval na své ruce a uviděl, že tam, kde se dotkl Mertenova ramene, měl na kůži jemné, modré stopy, které v šeru mírně žhnily. Ten zvuk zvonků náhle přestal a nahradilo ho absolutní, hňuchavé ticho, které bylo děsivější než jakýkoliv hluk. Merten se pomalu otočil k otvoru jamy a s prázdným pohledem do očí začal klesat hlouběji, jako by ho klesala neviditelná síla.
Georg ho chytil za pás a s nadlidským úsilím vytáhl zpět na povrch. Merten byl v šoku, nevěděl, kde je, a mluvil v jazyce, který Georg nikdy neslyšel, slovy, která zněla jako drcení kamení. Trvalo týdny, než se Merten vrátil k sobě, ale už nikdy nebyl stejný. Stal se z něj muž, který hromadil zlato s neúprosnou chamtivostí, jako by se snažil zaplatit dluh někomu, kdo nebere mince, ale životy.
Žíla Schweizer přinesla obrovské bohatství. Merten Heidler z ní získal tisíce zlatých, stal se legendou Jáchymova, ale do konce svých dnů nespal v noci. Každý večer v jeho domě bylo slyšet, jak přitlačí na dveře těžké řetězy a jak šeptá do prázdna prosby o odpuštění. Tvrdil, že v hloubce trest set metrů pod zemí stále někdo stojí a čeká, až se stříbrný drát znovu dotkne povrchu.
Dnes tam zůstaly jen hromady odvalů a hluboké propady v zemi, které vypadají jako otevřené hrdla hlubokých jeskyní. Kdo tam stojí v tichu, může pocítit, jak mu v kostech stále vibruje onen dávný, neznatý tón.
Kdo z nás dnes doprostřed těch tichých hald vstoupí, možná zjistí, že některé hloubky nikdy nebyly skutečně vyčerpány a něco v nich stále tichounce dýchá.