Příběh: Písečník

„Takže jsi tu byl ten večer, kdy se ztratil pan Jindřich?“

Vůně prachu a vlhkého pískovce se vznášela mezi domky jako něco, co se nedá vyhnout. Teta Božena si otírala ruce o šat a zírala na prázdné místo u stolu, kde před dvěma týdny ještě stál dřevěný kufr s vyřezávaným J. V koutě sklepu, kde pan Jindřich skladoval své nástroje, teď visely jen prázdné dráty od lampy, jako by někdo náhle vymohl elektřinu z místa, kde ji nikdo nikdy nepoužil.

„Bylo to takhle,“ začala teta Boženina, „jako by se vzduch náhle ztuhl. On šel ven, já mu zavolala, že zapomněl na klíče od dílenky, ale on už šel po schodech dolů, k té písečné stěně, kde má svoje nářadí. A pak… nic. Jako by ho zem zaspala.“

Vesnice Písečník ležela v úzkém záhybu mezi železniční tratí a strmým svahem, kde se domky tiskly k sobě jako děti v bouři. Každý večer, když slunce zapadlo za Královopolskou továrnu, stoupal z pískovcových stěn chladný dech, jako by kamenné stěny dýchaly. Pan Jindřich, nebo jak ho všichni volali – *Jindřiška ze sklepu*, protože nikdy neodcházel daleko od svých nástrojů, byl muž, který uměl všechno: opravoval hodinky, šitil boty, dokonce i ty vagónové, které tu stály ještě z dob, kdy se sem stěhovali dělníci. Ale tentokrát se nevrátil.

„Všichni jsme ho hledali,“ přerušil ji strýc Václav, který držel v ruce starou svítilnu s rozbitým sklem. „I ty, co neměli rád Jindřišku – říkali, že je to čaroděj, protože nikdy neviděli, jak pracuje. Jenže teď…“ Zvedl ruku k místu, kde se stěna pískovce rozpadala do hlubokého otvoru, jako by někdo v ní vykousl kousek. „Viděl jsi ty stopy?“

Ne, neviděl jsem. Ale viděl jsem, jak se na stěně leskly vlhké skvrny, jako by někdo plakal slanou vodou. A slyšel jsem, jak teta Božena šeptá modlitbu, kterou nikdy neřekla nahlas: *„Pánbůh, dej mu klid, kdekoliv je.“*

Některé domy v Písečníku měly sklepy vyhloubené přímo v pískovci, a pan Jindřichův byl nejhlubší. Když jsem se ohnul k otvoru, cítím, jak mi dech zamrzá v krku – ne z chladu, ale z toho, co se tam děje pod zemí. Vůně železa a starého oleje, jako by někdo nechal otevřenou dílnu. A pak ten zvuk: *klap, klap, klap*, jako by někdo kopal do dřeva.

„To není nic,“ řekl strýc Václav, ale jeho hlas zněl příliš rychle. „To je jen voda, která kapá.“

Ale já jsem věděl, že voda v Písečníku nikdy nekapala. Zde plakaly jen stěny.

---

„Vrátil se.“

Tohle slovo vyletělo z úst paní Martinkové, když jsem se o týden později vrátil. Seděla u okna svého domku, který stál uprostřed slepé uličky, a držela v ruce něco, co vypadalo jako kousek dřeva. „Viděl jsi ho?“

Ne, neviděl jsem. Ale věděl jsem, že něco není v pořádku. Protože ten kousek dřeva, který držela v ruce, měl vyřezaný znak – malý křížek a písmeno *J*, které pan Jindřich nikdy nepoužil. A protože na stěně jeho sklepu, tam, kde před týdnem byly jen vlhké skvrny, teď visel kousek plátna, na kterém bylo nakresleno něco, co vypadalo jako mapa – ale bez cest, jen s jedním místem, kam směřovaly všechny čáry: tam, kde se pískovec stává hlubokým jako moře.

„On je někde pod námi,“ řekla teta Božena tiše. „A my ho nesmíme hledat.“

Protože v Písečníku se dějí věci, které nejsou pro svět nad zemí. Protože některé sklepy nevedou jen dolů, ale tam, kde čas přestává být časem. A protože pan Jindřich, mistr na všechno, nakonec našel to, co hledal – ale nikdo neví, co to bylo.

A já teď tu stojím, u té slepé uličky, kde se vzduch vznáší jako prach nad vodou. A čekám. Čekám, až se někdo vrátí. Nebo až se někdo ztratí znovu.

Protože Písečník není jen místo. Je to díra v zemi, která někdy polyká a někdy vyplivne. A já chci vědět, co se tam děje uvnitř.