Příběh: Plaská
Když se na Plaské ulice rozlila krev jako víno z rozbitého poháru, nikdo neřekl, kdo ji prolil.
Vůně spáleného dřeva a železa se vznášela nad dlažbou, která pod nohama kněze Jindřicha z Plzně praskala jako led. Jeho ruka se třásla nad svíčkou, kterou držel tak vysoko, že stín padal na zeď jako špatná předpověď. *„Pánbůh neodpustí, co tu bylo spácháno,“* zašeptal, ale slova mu zůranila v krku. Na dlažbě leželo tělo mladého čeledína, jehož jméno nikdo neznal, jenže jeho ruce držely ještě v křeči něco, co by mělo být nemožné: kousek pergamenu s pečetí pražského arcibiskupa, zatavený v vosku, který ještě neztuhl.
*— To nemůže být,* pomyslel si Jindřich a přikrčil se, jako by ho mohla postihnout ta samá rána. *„Kdo by chtěl zabít člověka jen proto, aby ukradl listinu, která ještě ani neexistuje?“*
Pergamen byl prázdný. Jenom černá skvrna, jako by někdo zkusil napsat slova, ale místo inkoustu použil vlastní krev.
Ve dveřích domu č. 5, kde dnes stojí restaurace, se objevila stará Žofie, která v té době ještě byla mladou služkou. *„Kněže, vy jste viděl, co se stalo?“* zeptala se, její oči široké jako talíře. *„Já jsem slyšela křik, ale když jsem vyběhla, bylo už pozdě.“*
Jindřich se neodvážil podívat na její obličej. *„Zabili ho, aby ukryli něco, co ještě neměli. Nebo aby ukryli někoho.“*
Žofie se přiblížila k tělu a zvedla čeledínovu hlavu. *„Podívejte se,“* řekla a ukázala na jeho ústa. *„Tady…“* V rozkroku mu visel malý kovový klíček, na kterém byl vyryt znak, který Jindřich poznal: dva kříže nad sebou, znamení tajné bratrstvo, které před sto lety vypálili jako kacíře.
*— To je nemožné,* zamumlal. *„Ti lidé jsou mrtví. Všichni.“*
Ale klíček byl skutečný. A pergamen, který měl být prázdný, voněl něčím, co Jindřich znal z mládí: vůní starých knížek, které se nesměly číst. *„Kde je komora?“* zeptal se najednou. *„Kde je skrytý poklad?“*
Žofie jenom potřásla hlavou. *„V tomto domě nikdy nebyla žádná komora. Ale…“* Otočila se a ukázala na zeď naproti, kde se v kamenech zdálo, že se něco pohybuje. *„Tam, kde je tmavá skvrna. Jako by někdo vykousl kus zdi.“*
Jindřich se přiblížil. Skvrna se rozrostla. Byla to díra, kterou nikdo neviděl, dokud ji nehledal. A když do ní svíčka svítila, zdálo se, že z ní vychází chladný dech.
*— Co je tam uvnitř?* Žofie se zachvěla. *„Nevím. Ale ten klíček…“* Odmlčela se a podala ho knězi. *„Vezměte ho. Možná vám pomůže najít odpovědi.“*
Jindřich klíček vzal. A když ho stiskl, uslyšel zvuk, jako by se někde daleko otevřely dveře.
---
Dnes už na Plaské ulici nestojí žádná zeď, která by se pohybovala. Domy jsou plné lidí, kteří si nevšimnou, že někdy, když procházejí kolem domu č. 5, vůně spáleného dřeva a železa přichází z ničeho.
A když někdo náhodou zvedne pohled k místu, kde byla díra, vidí jen obyčejný kámen. Ale někdy, když je noc tichá a měsíc svítí přímo na tu skvrnu, zdá se, že se v ní odráží něčí stín.
A ten stín nikdy nestojí na místě.