Příběh: Plátenický dům
„Tady to končí, Matěji, už dál nepůjdeme!“ zakřičel Jakub a prudce zastavil koně hned před pětivýlismi arkády. Vzduch v Horní Branné byl hustý, prosycený pachem mokrého lnu a kovovým příchutí nadcházející bouřky. Jakubovy prsty se křečovitě sevřely kolem uzdy, zatímco jeho pohled byl upřený na těžké dveře, kde v kameni hluboko vyryté číslo roku 1587 připomínalo starý, zapomenutý sál.
Matěj se jen krátce zasmál a seskočil z sedla. Jeho boty plácly do bláta s mokrým zvukem. V ruce svíral svitek pergamentu, který mu předtím v tajnosti předal jeden z obchodníků z Jablonce. Šlo o seznam plátna, který měl být doručen rodině Střížků, ale Matěj věděl, že v papíře je ukryto mnohem víc než jen počet metrů lněné látky.
Když vstoupil do stínu oblouků, chlad jej udeřil do tváře jako ledová stěna. V domě vládlo ticho, které nebylo prázdné, ale naplněné něčím, co se pohybovalo v rozích místností. Matěj prošel chodbou, kde stěny zdobily barvy a obrazuvy svatých. Zastavil se před vyobrazením svaté Apoleny. Patronka pláteníků na něj hleděla s výrazem, který nebyl ani laskavý, ani přísný. Byla to tvář někoho, kdo zná tajemství, která by člověka mohla zničit.
V hloubi domu, v prostorách, kde se lněná vlákna měnila v drahé plátno, našel muže. Byl to František Antonín, muž s tváří vytesanou z žuly a očima, které viděly příliš mnoho obchodních cest. Nestál však u tkacího stavu. Stál uprostřed místnosti a hleděl do prázdného prostoru, jako by tam viděl dveře, které nikdo jiný neviděl.
„Přišel jsi pro to, co není z tohoto světa, mladíku,“ promluvil František, aniž by se otočil. Jeho hlas zněl jako skřípání kamene o kámen.
Matěj polkl. Cítil, jak mu v krku stojí horká hrčka. „Já jen přináším seznam, pane Střížku.“
František se pomalu otočil. V rukou držel kousek plátna, ale nebyla to obyčejná látka. Byla tak bílá, že v polostínu místnosti skoro svítila vlastním světlem. Matěj k ní přistoupil a když se pokusil látku dotknout, ucítil prudký elektrický proud, který mu vyrazil dech. Látka nebyla z lnu. Byla studená jako mráz v lednu a hladká jako hladina zamrzlého jezera.
„Tento dům není jen továrnou,“ zašeptal František a přistoupil k němu tak blízko, že Matěj cítil vůni starého papíru a tabáku. „Tento dům je kotvou. Drží nás tady, aby nás neodnesl proud času, který plyne jiným směrem. Podívej se na ty oblouky, Matěji. Vidíš v nich jen kámen, ale já v nich slyším hlasy lidí, kteří tu budou stát za stovky let. Slyším jejich zmatení, jejich hádky o peníze a jejich úžas z toho, že tento dům stále stojí.“
Matěj chtěl odpovědět, ale v tu chvíli se z hloubi sklepů ozval zvuk. Nebylo to zaklepání ani křik. Byl to zvuk tisíce tkacícych stavů, které najednou začaly pracovat v dokonalém rytmu, ačkoliv v domě nebyl v tu chvíli žádný dělník. Země pod nimi mírně zavibrovala a svítící plátno v rukou Františka začalo pomalu mizet, rozpouštět se do vzduchu jako mlha nad potokem.
Když Matěj znovu zamrkal, František Antonín byl pryč. Místnost byla prázdná, ticho se vrátilo a jediné, co zbylo, byl slabý pach ozónu a bílá nitka, která se kroutila na podlaze jako živý červ.
Matěj utekl ven, zpět k Jakubovi, který stále čekal u arkády. Když se však ohlédl zpět na fasádu domu, všiml si něčeho zvláštního. Socha Panny Marie na vrcholu štítu se zdála být mírně nakloněná, jako by sledovala právě jeho odchod s tichým, zneprododlným úsměvem.
Nikdo z místních nikdy nevysvětlil, kde v onom okamžiku zmizel majitel domu, ani proč v tu noc z plátenického domu vycházelo světlo, které nebylo z plamene svíců. Kdo dnes vstoupí pod ty oblouky a přiloží ucho k chladným stěnám, může stále slyšet rytmické tloučení lnu, které nekončí, i když stroje dávno utichly.