Příběh: Podolské nábřeží
„Stůjte, vy tohle nesmíte přenášet!“ zakřičel vozač a prudce zatáhl za uzdy koní, až se zvuklo kovové skřípění kopyt o nově položený povrch Podolského nábřeží. Prach z čerstvého kamenství mu zanesl do očí, ale pohled neodtáhl od muže, který v tichosti vykládal z vozu podivné předměty.
Karel Novák, muž s tváří vytesanou z šedého žuly a očima barvy hluboké Vltavy, ani nepohnul svisčitě narovněnými rameny. V rukou držel těžký, mramorový kádah, ze kterého unikala vůně starého papíru a vlhkého písku. Kolem nich hučelo město v plném rozmachu roku 1935. Nová komunikace voněla čerstvým asfaltem a v dálce zvonila tramvaj směřující k Modřanům, rozbíjející ticho ranní mlhy.
„Kde jste to vzal, člověče? Tady je cesta pro vozy, ne pro muzeum!“ vyjel vozač znovu, tentokrát s hněvem v hlase.
Karel se pomalu otočil. V jeho pohybech nebyla žádná spěch, jen zvláštní, až nepřirozený klid. „Vrátím to tam, odkud to přišlo,“ odpověděl tichým, chraplavým hlasem, který zněl, jako by v hrdle měl zbytky říčního sedimentu.
Karel nepocházel z Podolí. Nikdo si nepamatoval, kdy se v přístavu objevil, ale všichni věděli, že tráví hodiny u dřevěné budovy veslařského klubu. Sledoval vodu, pozoroval Veslařský ostrov a mluvil k němu, jako by ten hromada písku a naplaveného dřeva byla živým stvořením. Veslařský ostrov, starý už od dob husitských zranění, v ten moment vypadal v šedém světle jako spící zvíře.
Karel začal táhnout mramorový kádah směrem k břehu. Vozač, hnaný zvědavostí a hněvem, ho doprovázel. V kádahu ležely věci, které do té doby nikdo v Praze neviděl: mince z kovu, který nebyl ani zlatý ani stříbrný, a pergameny s písmenem, které připomínalo spíše mapu hvězd než lidskou řeč.
„Co je to za šílenství? Co to hledáte v řece?“ vyjel vozač a pokusil se Karla chytit za rameno.
Vteřinu předtím, než se ho dotkl, Karel zastavil. Zvuk Vltavy se najednou změnil. Voda přestala šumět a začala rytmicky tlouct do břehu, jako by pod povrchem něco obrovského dýchalo. Karel se podíval na Veslařský ostrov a pak na svou ruku, která byla teď pokryta jemným, bílým prachem, přestože v okolí nebyl žádný vítr.
„Řeka si bere, co jí patří, ale občas zapomene věci v písku,“ zamumlal Karel. „Tento ostrov není jen písek. Je to kotva pro věci, které nepatří do našeho času.“
Bez dalšího slova Karel zvedl kádah a jedním prudkým pohybem ho vyvrhl do hluboké vody u samotného břehu. Předměty s tichým plesknutím zmizely v temném proudu. Vozač zůstal stát s otevřenými ústy, očekávajíc, že Karel bude vztekle vysvětlovat svůj čin, nebo že se začne hýbat zpět k vozu.
Místo toho se Karel Novák prostě otočil k vodě a vstoupil do ní. Neplaval, neklouzal. Šel dopředu, jako by pod nohama měl pevnou cestu, zatímco voda stoupala k jeho pasu, pak k hrudníku a nakonec přikryla i jeho ramena. V okamžiku, kdy hladina zakryla jeho hlavu, nebylo slyšet žádné bublání, žádný boj o vzduch. Jen tiché, kovové cinknutí, jako by někde hluboko pod hladinou zavřeli těžká železná vrata.
Vozač v panice přivolal pomoc. Lidé z veslařského klubu a kolemjdoucí z nábřeží se shromáždili u břehu. Voda byla v té době ledová, neprůhledná. Nikdo neskočil zachránit muže, protože v místě, kde Karel zmizel, se náhle objevila vířivá voda, která vytvořila dokonalý kruh. Uprostřed tohoto kruhu na vteřinu vyplavala na povrch jedna jediná věc: malá, mramorová mince s vyrytým symbolem oka, které nebylo lidské.
Když se voda uklidnila, Karel Novák byl pryč. Nebyl nalezen žádný jeho majetek, žádná stopa v archivech města, žádná rodina, která by si ho pamatovala. Zůstal jen ten podivný pocit, že nábřeží v roce 1935 nebylo jen novou silnicí, ale hranicí mezi dvěma světy.
Kdo dnes prochází kolem Veslařského ostrova a cítí v nose vůni starého papíru, přestože je kolem jen řeka a beton, ví, že Karel tam stále někde je. A kdo se podívá pozorně do hlubin Vltavy u podolského břehu, možná uvidí, jak se v písku pomalu otáčí něco, co tam nepatří, ale přesto tam zůstalo.