Příběh: Poliklinika v Břevnově
„Kde jsi to zase ztratil, ty blázne?“ zakřičel pan Jaroslav z hloubi chodby a zvuk jeho hlasu se odrazil od hladkých, bílých stěn s kovým lynským zvoněním.
Karel neodpověděl. Stál nehybně před prosklenou šachtou oběžného výtahu, který se v pravidelném, hypnotickém rytmu hýbal nahoru a dolů. Sledoval nekonečný řetězec kovových kabin, které se v pravidelných intervalech vykláněly do prostoru, jako by chtěly něco vyše vylovit. Vzduch v hale voněl po čistících prostředcích, lehce štiplavě a sterilně, s příchutí nového betonu a čerstvého nátěru. Byl rok tisíc devětset šedesát tři a budova v Břevnově ještě voněla novotou.
Karel v rukou svíral malý, starý zápisník v kůži. Nebyl to jeho. Našel ho před hodinou u sousoší dětí s míčem, kde se betonové postavy zdály v ranním světle téměř živé. Zápisník byl otevřený na stránce s nákretem, který vypadal jako plán budovy, ale s jedním zásadním rozdílem: v centru vysoké části, tam, kde právě teď stál, byl nakreslený pokoj, který v žádném z oficiálních plánů neexistoval.
„Karlovi, slyšíš mě? Ty lékárny už zavřeli a my musíme jít!“ Jaroslav k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno.
Karel se prudce otřásl a ukázal prstem do šachty výtahu. „Podívej se na tu kabinu, Jaroslave. Tu třetí odshora. Vidíš ji?“
Jaroslav se zamračil a pohlédl do skleněné stěny. Výtah běžel dál, kabiny se střídaly v beznávrhu. „Vidím železo a sklo, Karle. Nic víc. Co je k sakra v tom sešitě?“
Karel ztichl. V té konkrétní kabině, která právě teď míjela úroveň druhého patra, seděla žena. Měla na sobě šaty z tkaniny, která do tohoto moderního, funkcionalistického prostoru vůbec nepatřila. Byla to těžká, tmavá látka z jiné doby, s vysokým límcem. Žena se nedívala ven, ale v rukou držela stejný kousek papíru, jaký Karel našel v zápisníku. Když kabina dosáhla nejvyššího bodu a začala klesat, žena pomalu zvedla hlavu a pohlédla přímo na Karla. Její oči byly široce otevřené a plné tichého, zoufalého volání.
Karel instinktivně vykročil vpřed, chtěl zakřičet, zastavit ten nekonečný koloběh železa. Ale vteřinu poté, když kabina v pravidelném cyklu prolétla kolem něj znovu, byla prázdná.
„Už blázníš,“ odplivl si Jaroslav a s covariantem v hlase ho táhl směrem k vchodu z Kolátarovy ulice.
Karel se však zastavil u sochy matky se synem. Dotkl se studeného kamene a pocítil zvláštní chlad, který mu pronikl až do kostí, přestože venku bylo horké léto. Podíval se zpět na budovu, na její svislé pilíře a keramickou mozaiku, která nad nimi zářila v barvách, jež se zdály v tuto chvíli vibrovat.
V zápisníku, který stále svíral v dlani, se objevila nová věta, napsaná čerstvým inkostem, i když stránka byla předtím prázdná: „Hledej dveře, které nevedou ven.“
Karel věděl, že v té chvíli přestal být jen obyčejným údržbářem. Cítil, jak ho budova přitahuje, jak ho její betonové stěny a zapletené chodby zvaní k něčemu, co nedávalo smysl. Proč byla ta žena v výtahu? Jak mohla zmizet v uzavřeném kruhu stroje, ze kterého není úniku, dokud se nezastaví?
Když s Jaroslavem opouštěl polikliniku, Karel se naposledy ohlédl na střešní pavilon výtahů. Měl pocit, že z něj někdo vyhlíží. Vzal rozhodnutí. Vrátí se sem. Musí najít ten neviditelný pokoj, musí zjistit, kam vedou dveře, které v pláních nejsou.
Dnes už v budově ticho není, ale kdo se v prostorách polikliniky zastaví a pozorně naslouchá rytmu oběžného výtahu, může zaslechnout tichý šelest papíru a cítit chlad, který nepatří do žádné z našich ér.