Příběh: Pomník Boženy Němcové (Praha)
„Tady to není správně, Karle. Ta tvář je příliš měkká, příliš křehká na to, co od nás chtějí,“ zasyčel muž v šedém saku a prudce udeřil dlaní do mokrého hlíny v sochařském ateliéru.
Karel Pokorný ani nenahledl na svého návštěvníka. Stál s hřbetem k němu a prsty z hlíny jemně tvaroval linii šatů, které se měly v bronzu vlnit jako proud Vltavy tekoucí kousek odtud. Vzduchem se vznášel těžký pach vlhkého kamene, terpentinu a levného tabáku, který si muž v saku neustále zapaloval.
„Ona nebyla jen bojovnice, pane tajemníku,“ odpověděl Karel tichým, ale pevným hlasem. „Byla to žena, která milovala knihy a květiny. Musí v tom být vidět.“
Tajemník se krátce, chladně zasmál. „Zapomeňte na lásku. Potřebujeme symbol. Potřebujeme ženu, která kráčí vpřed, která se neohýbá, která je jako ocel. Má být ztělesněním vůle, ne snovým obrazem zvančkového plesu na Žofíně. Pokud do ní nedáte ten správný náboj, ten správný hněv, bude tato socha jen zbytečným kusem kovu.“
Karel se konečně otočil. V očích měl únavu z mnoha dní bez spánku. Věděl, že už několikrát měnil návrh. První verze byla příliš tichá, druhá zase příliš zrazená. Režim nechtěl ženu, která trpí. Chtěl ženu, která vítězí. V té chvíli v roce 1955 nebylo místo pro pochybnosti ani pro jemnost. Všechno muselo být silné, jasné a hlučné.
Karel pohlédl na svou hliněnou postavu. Viděl v ní mladou Boženu, jakou byla předtím, než ji svět zlomil. Viděl tu naději, s níž kdysi vstoupila do sálů paláce Žofín, srdce tlukoucí v rytmu prvního plesu, v dlaních kytici, která byla lživě krásná jako tehdyjší nadšení z nového světa.
„Udělám to,“ řekl Karel a vtáhl do nosu pálivý kouř z cigarety. „Udělám z ní bojovnici. Bude kráčet dopředu, bude mít rozvívaný šátek a tvář, která se nedá zastavit.“
Tajemník spokojeně přikývl a odešel, přičemž nepozoroval, jak Karel zvedl ruku a jemně přejel prstem po tváři sochy. V tom jediném doteku zůstala všechna pravda, kterou musel zbytek díla přikrýt ideologickým pláštěm.
Když o několik měsíců později státní činitelé a davy lidí sledovali, jak bronzová postava usedá na svou travnatou plochu naproti Žofínu, všichni viděli vítězství. Viděli ženu, která v levé ruce svírá knihu jako zbraň a pravou ruku táhne dopředu v gestu neústupnosti. Chválili její dynamiku, její sílu a to, jak dokonale odpovídala době.
Jen Karel stál v davu trochu stranou. Cítil chladný vítr z řeky, který mu mrazil tváře, a díval se na svou práci. Všichni viděli bojovnici, ale on viděl tu malou, skrytou pravdu. Věděl, že v hloubi té bronzové tváře, v tom neznatelném záhybu rtu, nechal něco, co se nedalo odlit do formy. Nechal tam smutek ženy, která věděla, že její slova budou jednou zvrácena, aby sloužila jiným cílům.
Karel se pomalu otočil a odešel směrem k mostu, aniž by se ještě jednou ohlédl. Nechtěl vidět, jak se lidi photographerskými přístroji chytají do momentu triumfu.
Dnes tam stále stojí, v mrazu i v horku, s kyticí v ruce a pohledem upřeným do prázdna. Kdo k ní přistoupí dost blízko a zapomene na to, co mu říkaly učebnice, možná v tom rozvívaném šátku zahlédne ne vítězný pochod, ale útěk z doby, která jí nedovolila být jen sebou.