Příběh: Pomník Helma na zřízení opevnění u Huningenu
„Tady to je, v tomto pískovci je to vytesáno!“ vykřikl mladý lístek Antonín a prudce švihl prstem k vrcholu sloupu, kde se k nebi vzpínal křídlatý kůň. Vzduch v zámecké oboře byl hustý a cítit zdetěknělou smůlou z blízkých borovic, která se mísila s chladem stoupajícím z vlhké země. Antonín se třásl, ale ne zimou. V rukou svíral starý, zažloutlý dopis, který našel v tajné přihrádce svého dědečkova sekretáře.
Vedle něj stál starší správce pan Vlček, který jen mlčky zkoumal povrch pomníku. Jeho těžké boty hluboko zapadaly do měkkého bláta. Vlček se nepodíval na dopis, ale upřeně sledoval meč, který zdobil štít. Meč bez čepele. Jen samotná jílka, která vypadala, jako by někdo zbraně vytrhl v náhlém záchvatu šílenství nebo v posledním boji.
„Podívejte se na ten plášť, pane Vlčku,“ šeptal Antonín a přistoupil blíž k pískovcové soše. „Dědeček psal, že když v noci mlha zaplní údolí, plášť na helmě není z kamene. Že se hýbe. Že v něm někdo hledá svou ztracenou čest.“
Vlček si odplivl a zahořele se zasmál, ale zvuk jeho smíchu byl krátký a přetížený. „Blázny, Antoníne. To je jen práce řezbáře, jen hra světla a stínu. Kníže Karel Alois sice byl hrdina, ale mrtví v kameni nezůstávají, aby si stěžovali na nespravedlnost světa.“
Antonín však neustupoval. V dopise bylo popsáno něco mnohem děsivějšího. Dědeček, který kdysi sloužil v knížecím domě, popsal noc, kdy se u pomníku objevil muž v üniformě z dob napoleonských válek. Muž neměl obličej, jen prázdnou masku z bílého pískovce a v ruce držel čepel meče, která přesně pasovala do té prázdnoty na pomníku. Podle dopisu tento muž přicházel každých deset let v noc, kdy měsíc zakryjí mraky, aby zkusil čepel vrátit na své místo. Jenže pokaždé, když se dopřál k doteku kamene, čepel se rozplynula v prach a on zmizel s tichým vzdychem, který zněl jako drcení štěrku.
„Dnes je ta noc,“ řekl Antonín a hlas se mu zlomil.
Vlček chtěl odpovědět, pravděpodobně znovu vysmát mladíkovu naivitu, ale v tu chvíli se stalo něco, co oba přimělo ztuhnout. V tichu obory, kde nezněly žádní ptáci, se ozval kovový zvuk. Bylo to jasné, čisté cinknutí ocelového meče o kámen. Zvuk přišel shora, z vrcholu sloupu, kde stál Pegas.
Oba muži vzhlédli. Měsíc právě zmizel za hustou vrstvou tmavých mraků a světlo v oboře náhle zhaslo, zbylo jen šedivé, neforemné šero. V ten moment Antonín pocítil na tváři prudký proud studeného vzduchu, jako by kolem nich někdo s velkou rychlostí proletěl. Vůně borovic zmizela a nahradila ji řezavý pach železa a starého prachu z bojiště.
„Podívejte!“ vykřikl Antonín a ukázal na jílka meče.
Vlček poprvé od začátku setkání zbledl. V místě, kde by měla být čepel, se v šeru vlnělo něco průsvitného, jakoby stříbrný plamen, který se snažil spojit s pískovcem. Byla to jen sekunda, krátký záblesk naděje a bolesti. Pak se ozval hluboký, dunivý zvuk, jako by někde hluboko pod zemí praskla skála. Stříbrný svit zmizel a v oboře se znovu rozhostilo mrtvé ticho.
Když se mraky rozestoupily a měsíc znovu osvítil pomník, obojí muž zjistil jednu věc. Na hladkém pískovci podstavce, tam, kde před chvílí nebyla žádná stopa, byl nyní hluboký, čerstvý rýh, jako by někdo do kamene vrazil neviditelnou zbraň s neuvěřitelnou silou. Rýha byla horká na dotek a z jejího nitra sálalo slabé, rudé světlo.
Vlček už nic neřekl. Jen pomalu odstoupil od pomníku a bez jediného slova zamířil zpět k zámeckým budovám. Antonín však zůstal stát. Díval se na prázdné jílka meče a věděl, že dopis byl jen začátkem. Něco v tomto pískovci zůstalo uvězněno a čekalo na moment, kdy se kruh uzavře.
Kdo ví, kolikrát už se ta stříbrná čepel pokusila vrátit domů a proč ji v každém století znovu odtáhl zpět neviditelný nepřítel.