Příběh: Pomník Jakuba Jana Ryby
„Tady to bylo, tady začalo všechno,“ vyhrkl Rudolf Richard Hofmeister a prudce ukázal prstem na prach a trhavku pod nohama. Vzduch kolem nich voněl vlhkým kamenem a blízkým kostelem, který nad nimi tyčil svou věž jako němý svědek času. Rudolf stál v Třebízské ulici, v místě, kde kdysi stála stará škola, a v očích se mu zrcadlila zvláštní, horečnatá touha.
Vedle něj stál starší muž ze zpěváckého spolku Skála, jménem Matěj. Matěj jen mlčky přikyvoval a v dlaních žmoulal klobuk. Objevovali se v roce 1935, v době, kdy svět kolem nich začal znovu věřit v krásu a řád, i když v dálce už悄悄 hrozily bouře.
Rudolf však neviděl přítomnost. Viděl malé dítě, pětiletého chlapečka s jasnými očima, který kdysi v těchto zdech poprvé slyšel rytmus světa. Viděl Jakuba Jana Rybu, ne jako slavného skladatele z učebnic, ale jako syna, který se učil číst a psát právě tady, na tomto konkrétním kousku plzeňské země. Rudolf věřil, že genius není jen dar z nebes, ale že vzešel z téhle půdy, z těch konkrétních kamenílků a z prachu těchto ulic.
„Když člověk zapomene, kde začal, ztratí smysl svého konce,“ řekl Rudolf tichým, ale pevným hlasem. „Chci, aby lidé věděli, že tvořce České mše vánoční nebyl jen jméno na papíře. Byl to člověk, který tady dýchal stejný vzduch jako my. Tady se zrodila ta první jiskra.“
Rudolf Richard Hofmeister nebyl jen spisovatelem, byl to muž, který dokázal zapálit ostatní. Přesvědčoval občany Přeštic, aby se složili na něco, co nebylo zbytkem mramoru a prázdných slov. Chtěl něco syrového, pravdivého. Proto vybral buližníkový balvan. Ten kámen měl být ztělením země, z níž Ryba vyvázal.
Když se o měsíce později sochař Štěpán Kořán skláněl nad měděnou deskou, Rudolf nad ním stál a sledoval každý řez. Sledoval, jak se pod rýdcem objevuje tvář s plnovousem, pohled směřující doprava, do neznáma, do budoucnosti, kterou skladatel už neviděl. Ale nejvíc Rudolfovi záleželo na spodním okraji.
„Ty noty,“ naléhal Rudolf na sochaře, „ty musí být hmatatelné. Kdo neumí číst, musí být schopen ty tóny cítit prsty. Musí vědět, že hudba je jediný jazyk, který nepotřebuje překlad.“
Když byl pomník konečně odhalen, Rudolf k němu přistoupil jako k starému příteli. Dotkl se chladného kovu a přejel prstem po začátku vánoční mše. V ten moment se mu zdálo, že slyší tiché doputění sborového zpěvu, který se mísí s šuměním listů v malém parčíčku pod kostelem.
Byl to vítězný moment, ale v Rudolfově srdci zůstalo zvlášní chvění. Uvědomil si, že postavil most mezi dvěma světy. Jeden svět byl z masa a krve, plný dětského smíchu v zapomenuté škole, a druhý byl z bronzu a kamene, určený k věčnosti.
Stál tam ještě dlouho poté, co ostatní odešli oslavovat. Díval se na portrét Jakuba Jana Ryby a přiznal si, že největším paradoxem není to, že geniální muž začal v tak malém místě, ale to, že aby jsme ho skutečně našli, musíme se zastavit přesně tam, kde už není žádný dům, žádná stěna a žádný střech. Jen kámen a ticho, které křičí o tom, co jsme téměř ztratili.
Kdo dnes položí ruku na tu měděnou desku, možná ucítí jen chlad kovu, ale pokud zavře oči, uslyší ozvěnu pětiletého chlapce, který v prachu Přeštic poprvé začal tvořit hudbu, jež nás hřeje i po stovkách let.