Příběh: pomník Karla Ditterse z Dittersdorfu
Kladivo narazilo na dláto s tupým, drsným úderem, který rozechvěl vzduch prosycený vůní čerstvě hašeného vápna a vlhkého kamene. Mistr stavitel otřel zpocené čelo hřbetem špinavé ruky a podíval se na starce, jenž seděl na dřevěné bedně opodál. V chladném podzimním jitra se starému knížecímu biskupovi prudce zvedala hruď pod těžkým vlněným pláštěm, jehož lem byl potřísněný blátem z nedávné cesty.
Filip Gotthard si mnul zkřehlé prsty a pozoroval, jak bílá malta pomalu stéká po nově vyzděné trojboké stěně.
„Tohle nepřežije ani první jarní tání, Karli,“ pronesl stařec a jeho hlas zněl křehce jako suché listí pod nohama poutníků. „Všechno, co jsme tadybudovali, se rozpadne pod rukama těch, kteří přijdou po nás. Císař ve Vídni už dávno počítá s naším majetkem a lidé v nové osadě mají starost jen o to, zda jim úroda vydrží do prvních mrazů.“
Skladatel Karel, v té chvíli spíše zedník než umělec, spustil ruku s nástrojem podél těla. V očích měl únavu z probdělých nocí nad notovými osnovami i z nekonečných sporů s úředníky, kteří nechápali, že hudba a kámen mohou mluvit stejným jazykem. Přistoupil blízko k panovníkovi a vdech vůni hlíny a starého dřeva, jež obklopovala staveniště na rozhraní strmých svahů a podhorských luk.
„Ať si Vídni počítají, Excelence,“ odpověděl pevným hlasem, v němž nebyla ani stopa pochybností. „Tento trojhranný sloup bude stát pevně na zemi ještě tehdy, až na naše jména všichni zapomenou. Nechávám tu postavit víc než jen ozdobu na křižovatku. Stavím znamení pro ty, kteří sem jednou přijdou a budou se ptát, zda tady žil někdo, komu záleželo na lidech víc než na vlastním pohodlí.“
Biskup se pomalu postavil, opíraje se o vyřezávanou hůl z třešňového dřeva. Přistoupil k hrubé omítce a přejel dlaní po ještě vlhkém povrchu. Vzpomínal na dlouhé roky vyhnanství, na příkoří, která musel snášet, a na chvíle, kdy se zdálo, že celý svět se proti němu spikl. Zde, v podhůří Jeseníků, však našel útočiště, lidi, kteří v něm viděli otce, a přítele, jenž jeho osud přetavil do not i do tohoto prostého kamene.
„Podívej se na ten tvar,“ ukázal biskup třesoucím se prstem na trojúhelníkový půdorys stavby, nad nímž se měla skvětět kamenná poduška s knížecí korunkou. „Tři strany. Víra, naděje a láska? Nebo spíše minulost, přítomnost a věčnost, která nás všechny pohltí?“
„Spíše smlouva mezi námi a tímto krajem,“ usmál se Karel a v koutcích očí se mu objevily hluboké vrásky. „Až sem zítra přijdou tesaři dokončit stříšku a připevnit desku sejménem, nikdo už nevymaže, že Jánský vrch dostal svobodu. A ty jsi u toho stál, i když ti síly už dávno ubývaly.“
Slunce se na chvíli prodralo skrze šedivé mraky a dopadlo na bělostnou zeď. V tom světle se zednická lžíce v skladatelově ruce blýskla jako stříbrný meč. Nebyla to válka o území ani boj o moc, byl to tichý zápas s nicotou, vedený pomocí vápna, cihel a nezlomné lidské vůle zanechat po sobě stopu, která přetrvá staletí.
O desítky let později, když už obě jména dávno zanesl prach v archivech a kolem pomníku projížděly povozy s dřívím, stála stavba stále na svém místě. Bílý plášť omítky sice časem zšedivěl a déšť vymyl rýhy v kameni, ale tvar zůstal. A když na přelomu tisíciletí přišli řemeslníci s novým nářadím, aby odstranili stopy staleté vlhkosti a zachránili popraskanou pamětní desku, objevili pod vrstvami mechu totéž tiché tajemství.
Dnes, když se poutník zastaví v úzké ulici pod prudkým kopcem a dotkne se chladného kamene na vrcholu podušky s knížecí korunkou, nevnímá už jen chladný materiál zapsaný v úředních seznamech chráněných památek. V tichu, které obklopuje starý Javorník, stále zní tichá nota, již kdysi dávno složil zedník pro svého biskupa, aby nikdo nezapomněl, že lidský příběh dokáže přetrhat i pouta času.