Příběh: Pomník Ludwiga van Beethovena
„Ticho je nejhorší z mých nepřátel, Johannu!“ vykřikl Ludwig a s prudkostí, která až děsila, 때m přítlačil prsty na své uši. Vzduch v Karlových Varech byl hustý, nasycený vůní síry a vlhkého kamene, který stál v prudkém kontrastu s jemným parfémem šlechticů procházejících kolem.
Johann Wolfgang von Goethe stál jen krok od něj a pozoroval, jak se tvář jeho přítele kroutí v bolestivém křeči. Ludwig ne slyšel tiché šumění řeky Teplé, ani dopady kočárů na dlažebních kostkách. Slyšel jen ten vnitřní, neúprosný hluk, který mu vyrazil z hlavy veškerou harmonii světa.
„Zkus naslouchat mému hlasu, Ludwigu,“ odpověvěl básník tichým, klidným tónem, i když věděl, že jeho slova zanikají v hluboké propasti, která se mezi nimi otevřela.
Ludwig se prudce otočil. Jeho vlasy, rozvlátané větrem z jižního okraje města, mu zakryvaly oči. V pravé pěsti svíral kousek papíru s notami, tak pevně, až mu zbělelý papír začal praskat. Byl to muž, který bojoval s bohy a lidmi zároveň, a právě teď v tomto lázeňském městě, obklopen luxusem hotelů a léků, se cítil jako vězeň ve vlastním těle.
Jeho první návštěva tohoto místa byla plná naděje, ale i hořkosti. Vzpomínal na ten koncert v Českém sále. Pamatoval si pocit, kdy se jeho prsty dotýkaly kláves a on se snažil přilít přesto, že zvuk už nebyl tím, co slyšeli ostatní. Pamatoval si pohledy lidí, kteří přišli pomoci postiženým z požáru v Badenu, ale jejich peněženky zůstaly zavřené. Devět set padesát osm zlatých. Ta částka ho pálila víc než hlušota. Byla to urážka jeho umění, důkaz, že svět cení zlato víc než bolest, která tvoří skutečnou hudbu.
„Kdo nás bude pamatovat, Johannu?“ zeptal se Ludwig a jeho hlas zněl chraplě, skoro jako skřípění kovu o kámen. „Budou si pamatovat mé tóny, nebo jen mou šílenou tvář, která se hněvá na ticho?“
Goethe položil ruku na jeho rameno. Byl to dotek přátelství mezi dvěma titány, kteří věděli, že jejich čas pomalu vyprchává. Byla to jejich poslední společná chvíle v tomto městě. Vzduch kolem nich chladl a stíny domů se natahovaly jako prsty, které chtějí pohltit jejich přítomnost.
O mnoho let později, v roce 1929, stál u nově odhaleného bronzového obrazu muž jménem Antonín. Byl to starý hudebník, který celý život věnoval studiu těchto tónů. Díval se na obrovskou postavu, která se mírně nakročila proti větru, s zaťatou pěstí a rozvlátými vlasy. Antonín věděl, že tento kovový obraz není jen oslavou slávy. Viděl v něm ten samý hněv a zoufalství, které Ludwig cítil v roce 1812.
Antonín si vzpomněl na vyprávění o koncertech, které pomohly zaplatit tento monument, a na dirigenta Oskara Nedbala, jehož hůlka vdechovala život notám, které kdysi v tichu vznikaly. Dotkl se studené žuly schodiště a zavřel oči. Představil si, jak se z bronzového hrdla vytrhne jeden jediný, ohlušující tón, který by probudil celé město.
Kolem něj proudili lidé, turisté z různých koutů světa, kteří se fotografovali a mluvili o kráse architektury. Nikdo z nich si nevšiml, že Antonín tiše pláče. Plakal, protože věděl, že ten největší paradox hudby spočívá v tom, že její největší tvůrce ji už nesměl slyšet.
Když Antonín odešel, zůstal tam jen bronzový muž, věčně zamrzlý v boji s neviditelným nepřítelem. V jeho zaťaté pěsti zůstalo tajemství všech těch tónů, které nikdy neopustily jeho mysl, a které nyní, v absolutním tichu kovu, zní zounivě pro každého, kdo se odváží stát u jeho nohou a prostě jen mlčet.
Kovová ruka zůstane sevřená navždy, ale v každém závanu větru z řeky Teplé stále slyšíte ozvěnu křiku muže, který chtěl jen, aby ho svět skutečně slyšel.