Příběh: pomník Mistra Jana Husa (Troja)
„Tady to bude stát, vidíte? Přesně tady, kde vítr z řeky nejvíce stírá tváře,“ vydechl Vilém Amort a ukázal třesoucícím se prstem na prázdné místo v trojské krajině. Vzduch voněl vlhkým vápencem a blížícím se podzimem, který rval listy ze stromů a hnal je jako šílené po zemi. Vilémovi se v plicích hromadil chlad, ale v hlavě měl žár. Ne byl to žár ohně, který měl jeho dílo znázornit, nýbrž žár z neklidu, který ho provázela celá léta.
Kolem něj stáli manželé Kočkovi. Byli to tichí lidé, z nichž vyzařovalo takové oddání, že se Vilém v jejich přítomnosti cítil malý, i když byl on tím tvůrcem. Sledovali jeho pohyby, poslouchali každé slovo o tom, jak musí být pohled Mistra Jana Husa obrácen do dálky, nikoliv k zemi. Musel v něm být ten moment, kdy člověk už nevidí katy, ale vidí pravdu, která ho přežije.
„Ruce musí být poutány pevně, až k těm kládám,“ pokračoval Vilém a v jeho hlase byl slyšet chrast lonicového keře, který se třev o jeho kabát. „Žádné hrdinství v postoji. Pouze trpělivost. Kacířská čepice na hlavě nesmí být ozdobou, musí být zátěží, ponížením, které paradoxně zdvihuje jeho čelo výše.“
Vilém Amort však věděl něco, co Kočkovi nevěděli. Věděl, že jeho vlastní čas dopaluje. Každý návrh, který kreslil, každá linie, kterou v hlíně nebo v sádře vyryl, byla jako dopis poslaný do budoucnosti, kterou už sám neuvidí. Práclavně se mu v očích zamžilo, když si představil, jak bronz jednou nahradí jeho kůži a kosti. Chtěl zanechat stopu, která nebude jen krásná, ale pravdivá. chtěl, aby každý, kdo k tomu pomníku přistoupí, pocítil chlad řetězů a tíhu osamělosti člověka, který stojí proti celému světu.
„Vybudujte ho, prosím,“ zašeptal najednou, a jeho hlas zněl jako praskání suchého dřeva v krbu. „I kdybych už nebyl tady, abych viděl, jak se z litiny rodí tvář. Udělejte to pro pravdu, ne pro mě.“
Osud byl však ironický. Vilém Amort odešel dříve, než stavením pomníku pohnul první kámen. Jeho sny zůstaly na papíře, jeho vize v nákresích, které prašněly v ateliéru. Kočkovi však svou slib neporušili. S neochvějnou věrností, která hraničila s posvěcením, dopilhovali všechno, co Vilém nedokončil. Peníze, které do stavby vložili, nebyly jen platbou za sochu, byla to vykoupená nesmrtelnost pro muže, který už nemohl mluvit.
Když se v roce 1926 konečně zvedla bronzová postava Husa, v Troji zavjal tichý smutek. Socha stála hrdě, s ostrými rysy a neústupným pohledem, přesně tak, jak si to Vilém přál. Stála za zámkem, v místě, kde mohl každý pocítit vítr z řeky a uvědomit si pomíjivost všeho lidského.
Čas však není spojený s úctou, ale s rozkladem. Podstavec, na kterém Mistr Jan stál, začal pomalu praskat. Nápisy, které měly křičet o svaté paměti a o štědrosti dárců, začaly mizet pod nánosem prachu a vlivem mrazů. Písmena se vytrácela, až se stala jen nečitelnými rýhami v kameni.
Pak přišla změna místa. Pomník byl přenesen do dvoře základní školy. Místo ticha zámku a šumu řeky ho obklopil hluk dětí, smích a chaos školních přestávek. Mistr Jan Hus, poutaný řetězy a s kacířskou čepicí na hlavě, se stal tichým svědkem dětství stovek dětí, které kolem něj běhaly, aniž by věděly, kdo je tento muž z bronzu.
Dnes tam stojí, téměř zapomenutý, skrytý za plotem, kde k němu není snadný přístup. Jeho pohled do dálky už nehledá pravdu v historii, ale hledá někoho, kdo by si všiml, že i bronz může být osamělý.
Kdo dnes přejde k tomu zapomenutému kousku kovu, uvidí tvář, která neprosí o lítost, ale o uznání. Jenže jména těch, kteří ji sem postavili, už skoro nelze přečíst. Zůstala jen ta tichá, věčná tvář, která stále čeká na někoho, kdo se zastaví a zkusí rozluštit, proč je v dvoře školy zpodobněn muž, který se tak zoufale dívá někam, kam už nikdo z nás nedohlédne.