Příběh: Pomník padlým (Šlapanice)
Dláto se zaseklo do pískovce s nepřirozeným, kovovým skřípěním, jako by kámen sám odmítal přijmout další písmeno. Jan Duchaně, bývalý legionář, jehož ruce si ještě pamatovaly chlad sibiřské stepi, se otřel čelem o zamazaný rukáv a podíval se na jméno Františka Fialy. To jméno tam patřilo. Bylo vyryto mezi osmdesáti čtyřmi dalšími, vytesáno do skály pod nohama Plačící matky, která shlížela na šlapanický park s tváří ztuhlou v nekonečném zármutku.
Vzduch v parku byl těžký, prosycený vlhkostí z nedalekého potoka a pachem čerstvě obrácené hlíny. Byl podzim roku 1924. Sochař Josef Kubíček stál opodál, ruce založené za zády, a pozoroval, jak poslední paprsky slunce dopadají na ženskou postavu v nadživotní velikosti. Ta žena tam stála, shrbená pod tíhou neviditelného břemene, a její sepjaté ruce v klíně vypadaly, jako by každou chvíli měly povolit.
Slyšíš to taky? zašeptal Jan a odložil kladivo.
Sochař se zamračil. Slyším jen vítr v korunách stromů a křik vran.
Ne, to nebyl vítr. Bylo to jako šouravý krok v písku. Jako by někdo chodil kolem dokola, pořád dokola, a hledal cestu dovnitř té ohrádky.
Jan se otočil k pomníku. Nikde nikdo. Jen pískovcová matka, jejíž šat se zdál být v šeru měkčí, téměř látkový, jako by se měla každou chvíli pohnout a sestoupit z té kamenné mohyly pokryté helmami a zlomenými kříži. Jan se přiblížil k soklu a přejel prsty po vytesaném jménu Františka Fialy. Ten muž se nikdy nevrátil z fronty. Zanechal po sobě jen vdovu, která sem chodila každé úterý a neděli, vždy v černé šátku, a kladla na podstavec luční kvítí.
Druhý den ráno našel Jan v parku něco, co ho přimělo ztuhnout. Na úpatí pomníku, přímo pod vytesaným jménem Františka Fialy, ležela malá, zrezivělá vojenská přezka. Nebyla ze zdejších zásob, nebyla z výstroje rakousko-uherských vojáků. Měla na sobě vyrytý symbol, který Jan dobře znal z ruských plání. Vzal ji do ruky a cítil, jak ho pálí v dlani, i když byla studená jako led.
Když se vrátil o hodinu později s úmyslem přezku odnést na četnickou stanici, byla pryč. Místo ní tam ležela jen čerstvá, mokrá šlépěj, jako by někdo bosou nohou stoupl do rozbředlého písku přímo pod matčiným zrakem. Ale nikde kolem nebyla žádná jiná stopa. Tráva byla neporušená, cesta suchá.
Jan se podíval vzhůru na tvář Plačící matky. V tu chvíli mu to přišlo jasné. Ten výraz nebyl jen truchlením. Byl to výraz čekání na někoho, kdo se opozdil. Kdo ztratil cestu v čase i prostoru.
O několik týdnů později, při slavnostním odhalení, stála u pomníku ona vdova. Dívala se na jméno svého muže s takovým klidem, až to Jana vyděsilo. Když se na ni obrátil s otázkou, zda si všimla něčeho neobvyklého, jen se podivně usmála.
Někdy se člověk nevrátí domů, protože se ztratí, pane Duchani. Ale někdy se nevrátí, protože prostě ještě není čas. On se vrátí. Všichni se vrátí, jen musíme vědět, jak na ně počkat.
Jan nikdy nikomu neřekl o přezce, ani o tom, že se mu v noci zdávalo, jak se kamenné ruce matky rozepínají a ona odchází z parku směrem k východní straně, tam, kde se obzor láme v dálku.
Uběhlo čtyřicet dva let. Jméno Františka Fialy bylo jednoho dne z pomníku vymazáno, vybroušeno do hladka, jako by tam nikdy nebylo. Úřední záznamy mlčely, ale lidé si šeptali o muži, který se objevil na kraji Šlapanic s cizí ženou a synem, muži, který vypadal, jako by zestárl o desetiletí, a přitom si pamatoval jména všech, co padli spolu s ním. Když se ho ptali, kde byl, jen mlčky ukázal k parku, kde matka stále hledá své ztracené syny.
Dnes, když projdete kolem pískovcového podstavce, zkuste se podívat na místo, kde kdysi stálo to jméno. Možná uvidíte, že v kameni zůstala nepatrná rýha, stín písmen, která odmítají úplně zmizet. Plačící matka tu stále stojí a její pohled, upřený kamsi za hranice našeho světa, jako by naznačoval, že i když se někdo vrátí, ne všechno, co bylo ztraceno, se skutečně našlo. Přijeďte se přesvědčit, zda ten kámen pod jejíma nohama stále ještě studí, nebo zda se v něm konečně začalo ozývat teplo živého dechu.