Příběh: Pomník Šimona Nitzky
Chladná ocel meče, který jsem právě vyleštil do zrcadlového lesku, mě studí do dlaní víc než podzimní vítr vanoucí od Strážkovic. Šimon si urovnal kožený měšec u pasu, naposledy zkontroloval řemeny na voze a podíval se na mě tak, jak to dělal jen tehdy, když věděl, že cesta bude dlouhá a nejistá. V jeho očích se nezračil strach, jen únava z nekonečných přesunů mezi Budějovicemi a Svinami, kde každý kupec musel mít oči na stopkách, aby ho nějaká zbloudilá chátra nepřipravila o živobytí. Voněl po staré kůži, řemeslném oleji a čerstvém chlebu, který jsme ráno pospíchali dojíst, abychom neztratili drahocenné světlo dne.
Ještě jednou jsem pohladila záhyb jeho kabátce, jako bych tím gestem chtěla odvrátit všechno zlo, které se v té době plížilo podél cest jako hladový pes. On se jen usmál, pohladil mě po tváři a vtiskl mi do dlaně svůj těžký prsten. Vrať se, řekla jsem tehdy, i když jsem věděla, že slova v takové chvíli nic neznamenají. Vůně vlhké země a tlejícího listí byla toho rána tak silná, až se mi z ní svíralo hrdlo.
Když se večer vrátil jen jeho vůz, prázdný a pobitý, věděla jsem, že svět, jak jsem ho znala, přestal existovat. Nebylo třeba se ptát, kdo a proč. V kraji se šeptalo o Plemátlovi a jeho kumpánech, o lidech, kteří si z vraždy udělali řemeslo a ze spravedlnosti frašku. Měsíce ubíhaly jako kapky deště na kámen, zatímco se soudy přetahovaly o vinu, jako by na ní záleželo víc než na tom, že Šimonova dílna utichla a jeho místo u našeho stolu zůstalo trvale prázdné. Vilém z Rožmberka psal dopisy, radní se hádali o práva a jurisdikci, zatímco vrah se smál na svobodě a užíval si podílu z lupu, který měl být naší budoucností.
Nechtěla jsem, aby jeho jméno zmizelo v prachu zapomnění spolu s těmi úředními spisy. Nechala jsem vytesat kámen, tak vysoký a neústupný, jako byl on sám. Vybrala jsem tu nejtvrdší žulu, aby odolala času i těm, kteří by chtěli naši bolest přejít mlčením. Stojí tam u cesty, nakloněný vpřed, jako by se stále snažil vykročit vstříc domovu, který mu tenkrát někdo ukradl.
Když dnes kolem toho kamene procházím, cítím na prstech chlad žuly a v uších mi zní ozvěna jeho posledních slov. Lidé si jej pletou s obyčejným mezníkem nebo zapomenutým křížem, ale já vím, že pod tou hlavicí, která nese znamení jeho konce, stále tepe srdce příběhu, který nikdo z mocných nedokázal uzavřít. Ondřej Plemátl se nakonec přiznal, ale co je platné přiznání, když už je tráva dávno vysoká a paměť lidí krátká?
Stojí tam mezi dvěma modříny, které ho střeží jako věrní strážci, a dívá se do dálky, kam se tenkrát Šimon už nedostal. Někdy, když vítr zafouká od severu a v korunách stromů to zašumí, se mi zdá, že slyším, jak se kámen chvěje. Není to jen kus opracovaného kamene, je to poslední svědectví o člověku, jehož život stál víc než všechny ty dopisy mezi šlechtickými pány. Až tam půjdete, nepodívejte se na něj jen jako na památku, ale položte ruku na jeho drsný povrch a zkuste v tom tichu zaslechnout jméno, které vytesal čas do žuly, aby nikdy nezmizelo z cesty, po které jsme kráčeli společně.