Příběh: Pomník z války 1866 rakouskému c. k. pěšímu pluku č. 12
„Držte se, proboha, držte se!“ zakřičel mladý Karel a křečovitě stiskl ruku svého druha, která už v hrozivém žáru července ztrácela svou pevnost. Kolem nich duněly výstřely, které rvaly vzduch v kusech a zaplňovaly prostor hustým, šedivým kouřem s pálivou chutí síry v hrdle. Vzduch byl tak horký a těžký, že každý nádech připomínal vdechování rozžhaveného popela.
Karel nebyl hrdina z knih. Byl to syn pekaře z malého městečka, který do pluku přišel s čistou uniformou a srdcem plným naivity. Teď však klečel v prachu u Hradce Králové a díval se do očí muže, který ho během posledních měsíců naučil, jak správně čistit pušku a jak přežít noc v blátě. Ten muž se jmenoval Antonín. Byl starší, s tváří vrytou jako kůra starého dubu a pohledem, který viděl už příliš mnoho.
Antonín se pokusil zvednout ruku, aby Karla odsunul do bezpečí, ale jeho prsty jen slabě křečovitě zškubly látku rukávu. Krev mu s tichým, rytmickým proudem stékala po멋no-šedém suknu a vlhkila suchou zemi. Karel cítil, jak mu pod prsty pulzuje život, který unikal. V tu chvíli se čas zastavil. Zvuky bitvy se vzdálily do pozadí a zbyl jen tichý, chraplý hňuk Antonína.
„Nehledej mě v hrobě, Karle,“ zašeptal Antonín a v koutku úst se mu objevila slabá, téměř neznatelná úšklebek. „Najdi způsob, jak říct ostatním, že jsme tu stáli. Že jsme nebyli jen čísly v seznamu ztrát.“
Karel se rozplakal, ale nebyly to slzy strachu. Bylo to zoufalé uvědomění si marnosti všeho, co je obklopovalo. V kolem nich padali muži z jejich pluku, jeden po druhém, v řadách, které se drolily jako suchý písek. Byli to synové, bratři a otcové, sjednocení v jediné, oslepující tragédii. Karel v tu chvíli přisahal, že na tohoto člověka a na všechny své padlé bratry z pluku dvanáct nebude zapomenuto.
O rok později, v červnu 1867, stál Karel znovu na tomto místě. Vzduch už nepálil sírou, ale voněl čerstvým sýnem a květy polních cest. V ruce držel kousek papíru s návrhem nadporučíka Schuttermayera. Díval se na lsní bronzové postavy, která se zvedala z prachu. Nebyl to obraz vítězství. Byl to obraz utrpení. Raněný bojovník z dávných časů, opřený o zlomený sloup, ztělesňoval přesně to, co Karel cítil v hrudníku. Ten sloup nebyl jen kamenem, byl to symbol jejich rozbitých životů, jejich přerušených nadějí.
Když odhalovali pomník, Karel neviděl slavnostní průmovy ani lsní uniformy důstojníků. Viděl jen Antonínova oči. Viděl oněch dvě stědesát čtyři jména, která byla vytesána do tvrdého kamene, aby je čas nesmazal. Dotkl se prsty českého nápisu, který připomínal padlým druhům, a cítil chlad kovu, který byl v kontrastu s žarem toho dne, kdy se s Antonínem loučil.
Karel se v pluku později dostal vyše, ale v srdci zůstal tím vystrašeným chlapcem v prachu. Pokaždé, když procházel cestou do Benátek, zastavil se u Římana. Věděl, že bronzová postava není jen ozdobou krajiny, ale tichým křikem z hlubin historie.
Dnes tam stojí ten samotný muž, opřený o zbytek sloupu, obklopený kovovým plotem, jako by měl chránit tajemství, která už nikdo nepamatuje. Kdo však přiloží ucho k tichu tohoto místa, možná ještě uslyší šepot muže, který nechtěl být jen číslem v seznamu, a uvědomí si, že některé rány nezatuhnou ani po staletích.
Podznamenání v kameni zůstala, ale skutečný hlasy těch mužů dnes už zná jen vítr, který s pomocí prachu zapadá do prázdných očí bronzového vojáka.