Příběh: Poštovní
Když se v Poštovní ulici rozlomil svět
Kostky dlažby pod nohama se najednou staly teplé, jako by je někdo zahřál zevnitř, a zdi domů čp. 114 a 115 se zdály dýchat. Matěj z Rožmberka, písař a tajný sběrač pověstí, se náhle ocitl uprostřed něčeho, co nemělo být možná. Před ním stál muž v černém plášti s kapucí, který se nehnul, ale jeho stín se rozlil po dlažbě jako rozlitá tinta. *„Ty víš, co se tu děje,“* řekl hlasem, který zněl jako šustění suchých listů v říjnu. *„A já ne.“*
Matěj sevřel perutí v ruce, až mu nehty zanechaly rýhy do dlaně. Věděl, že by měl utéci, ale něco ho drželo. Bylo to jako páchne po starých papírech a prachu, který se v Poštovní ulici vždycky vznášel nad hlavami, ale dnes to bylo silnější, jako by vzduch sám byl nasycen tajemstvím. *„Co to bylo za muž?“* zeptal se později starý pekař Jindřich z domu čp. 117, když Matěj přišel poprosit o chléb. *„Nikdo takový tu nebyl.“* Jindřich si otřel pot z čela. *„Ale ty jsi ho viděl.“*
Dva dny předtím, když se Matěj vracel z Velkého náměstí, kde prodával kopie listin, uviděl, jak se před domem čp. 119 (ten s freskami svatého Jiřího, které nikdo neuměl vysvětlit) náhle otevřely dveře, ač nikdo nevolal. Z nich vykročil chlapec s modrým šátkem kolem krku, ale jeho obličej byl prázdný, jako vymazaný. *„Kde jsi byl?“* zeptal se ho Matěj, a chlapec jen zvedl hlavu a ukázal na stěnu domu, kde se náhle objevila nová kresba – muž s křídly za zády, který držel v ruce něco, co vypadalo jako rozbitá hodiny. *„To není možné,“* sykl Matěj. *„Tady ještě před chvílí nic nebylo.“*
Chlapec zmizel, dveře se zavřely, a na dlažbě zůstala jen malá skvrna, jako by někdo rozlil vodu. Matěj se otočil, aby utíkal, ale uviděl, že se za ním rozprostírá ulice, jaká ji nikdy předtím neviděl: domy byly vyšší, úzké, s okny bez skla, a nad nimi se vznášely postavy v šatech, které už dávno vyšlo z módy. *„Co se tu děje?“* zašeptal.
Odpověď přišla večer, když se Matěj vrátil do svého pokoje nad krámem na rohu Poštovní a Solní. Na stole ležel list papíru, který tam předtím nebyl. *„Píšeš o tom, co se nedá vysvětlit. Ale my víme.“* Byla to jen jedna věta, napsaná rukou, která se zdála být starší než samotné město. *„Když se svět rozlomí, zůstane jen stín.“*
Matěj se probudil v posteli, ruce mu třásly. Venku bylo ticho, jen občasný skřípění dřevěných trámů v domě čp. 116, kde bydleli starí selské děvče a její otec, řezbář. *„Včera jsem viděl věci, které nemohou být,“* řekl jim. *„Ale vy jste nic neviděli.“* Starý řezbář jen pokrčil rameny. *„Tady se děje to, co se nedá pochopit. Ale my tu žijeme.“*
Dnes, když projdeš Poštovní ulicí, můžeš si všimnout, že některé domy zdají se mít o okno více, než jich tam bylo vždycky. A pokud se zastavíš před čp. 119 a pozorně se podíváš na fresku svatého Jiřího, možná uvidíš, jak se v jeho očích odráží něco, co tam nemělo být. Něco, co tam bylo už dávno předtím, než sem přišel první písař, než sem postavili první dům, než sem vůbec přišel člověk.
A když se ti zdá, že slyšíš šustění papíru nebo ti někdo šeptá jméno, které neznáš, věz, že Poštovní ulice nikdy neskončila. Jen čeká, až se vrátíš.