Příběh: poutní areál Horní Police

„Tady to končí, Matěji, víc už z ní nevytáhnete!“ zakřičel starý rybář a prudce strhl dřevěnou sošku z ledové vody Ploučnice.

Matěj stál v bahně, voda mu sahala až po kolena a mrazivý vítr mu sekal do tváře. Díval se na lístej dřeva v rukou rybáře. Nebyla to žádná vznecená práce mistrů z velkých měst. Postava měla neúměrně velké ruce, které vypadaly, jako by je řezbář v návalu tichého šílenství zvětšil, aby mohly objet celý svět. Ale bylo v ní něco, co Matěje přimělo zatajit dech. Pod cudnými šatkami, které už v proudě ztmavly a těžkly, bylo jasně vidět vyboulené břicho. Těhotná Panna.

V té chvíli se z depths řeky ozval zvuk, který připomínal hluboký, podvodní zvon. Matěj se zachvěl. V okolní krajině vládlo tehdy neklidno, luterské bouře vyvracovaly staré obrazy ze zdí a drtily kříže. Že by tato soška byla obětí takového zuřivosti? Proč ji řeka vracela právě teď, k nohám obyvatel Horních Polic?

Matěj sošku vzal do svých třesoucích se dlaní. Cítil z ní zvláštní teplo, jako by dřevo v sobě uchoválo žár letního slunce, přestože voda kolem nich byla ledová. Odnesl ji do gotického kostela, kde ji s úctou uložili na oltář. Od toho dne se v obci začalo dít něco, co nikdo nedokázal vysvětlit.

Léta plynula a víra v dřevěnou ženu s velkými rukama rostla. Matěj, už jako starý muž, sledoval, jak se k jejich malé obci valí tisíce lidí. Viděl, jak se s pomocí saského vévody a jeho dcery Anny Marie Františky z původního malého kostela stává monumentální barokní prostor. Vzduch v areálu byl nasycen vůní tlejících svícek a těžkého kadidla, které se mísilo s vlhkostí z okolních lesů.

Jednoho večera, krátce poté, co byly dokončeny nové ambity a klenby fary, Matěj potkal v areálu muže, kterého nikdo neznal. Cizinec nosil šaty, které nepatřily do této doby ani do tohoto stavu, a jeho oči měly barvu hluboké vody Ploučnice. Muž nestál u oltáře, ale tichým krokem obcházel dvojpodlažní kruchtu, prsty lehce přejíždějí po chladném kameni.

„Hledáte odpověď na to, proč má tak velké ruce, že?“ zeptal se cizinec, aniž by se na Matěje podíval.

Matěj ztuhl. Nikdo s ním o detailech řezby nemluvil. „Kdo jste?“ vyhrkl.

Cizinec se zastavil a s úsměvem, který mrazil v zádech, ukázal na sošku Mater gravida. „Některé věci do řeky nepatří, ale některé věci z řeky vyjít musí, aby připomněly, že naděje nemá tvar, který by znali řezbáři. Ta soška není obrazem ženy. Je to kotva pro něco, co do tohoto světa nepatří, ale chce zde zůstat.“

V tu chvíli se z věže ozval zvon, prudký a ostrý. Matěj zamrkal, a když znovu otevřel oči, muž byl pryč. Zůstal jen tichý šum větru v ambitech a zvláštní pocit, že prostor kolem nich není jen z kamene a malování, ale že v klenbách fary a v zákoutích sakristie v tvaru písmene U zůstalo něco uvězněno.

Matěj se přiblížil k Panně Marii. Všiml si, že šaty, které jí oblékli, jsou mírně posunuté. V místě, kde byla soška v největším vyboulení břicha, se na dřevě objevila malá, horká kapka vody. Přestože v chrámu nepršelo a střecha byla nová a těsná.

Do dnešního dne se říká, že soška vykonala stovky zázraků, ale nikdo z nás neví, za jakou cenu. Kdo někdy vstoupí do ticha hornopolického areálu a dotkne se chladu barokních zdí, může pocítit ten samý neklid jako Matěj. Je to pocit, že v prostoru mezi kruchty a oltářem stále někdo stojí, neviditelný a mokrý od vody, a čeká, až se tajemství těhotné Panny konečně vyřekne nahlas.